Pytlácká mise / Mission: Impossible – Národ grázlů
Chytlavý podtitul pátého pokračování Mission: Impossible – Národ grázlů opomíjí důležitý význam anglického slovíčka „rogue“ z původního názvu, které v adjektivu značí jedince nebo skupinu operující mimo oficiální struktury. Do této pozice zbloudilé střely se dostává nejen unikavý teroristický Syndikát, ale také autoritami vyhoštěný tým agenta Ethana Hunta. V jistém smyslu však tentýž popis sedí na samotný snímek, který vynalézavě pytlačí na hitchcockovských thrillerech, konkurenčních špionážních filmech i předchozích dílech série, aniž by se však ve výsledku podobal kterémukoli z nich.
Přes očividnou spřízněnost s nespravedlivě stíhanými filmovými hrdiny není Hunt v Národu grázlů agentem, který by věděl příliš mnoho. Naopak, podobně jako jeho kolega Jason Bourne, neví téměř nic (zato minulost mu přerůstá přes hlavu). Vypátrání jména ústředního protivníka jej stojí značné úsilí, přičemž energii mu bere neustálá nejistota, komu důvěřovat. Paranoidní ovzduší je ve filmu v režii Christophera McQuarrieho naplněné pozoruhodnou směsí klasického a moderního. V souladu s Hitchcockovým jediným remakem vlastního filmu snímek nejprve předhazuje prvoplánovou „orientální“ hrozbu (rusky hovořící kumpány) a jako původce všech trablů nakonec odhaluje obrýleného britského suchara. Jak zase bývá zvykem v současných konspiračních dramatech, vzniklé nebezpečí tu pramení z utajovaného špionážního programu, který se vládním službám vymkl z rukou.
Tradiční a nové účelně splývá v nejnovější Mission: Impossible také v akčních scénách. Excelentní naháněná ve Vídeňské opeře graduje po vzoru „mistra napětí“ k hudebnímu vrcholu vyznačenému v notové partituře, ale celkovou organizací do mnoha souběžných linií kopíruje bourneovský model. Hunt na dálku naviguje Benjiho podobně, jako Bourne novináře z Guardianu v ikonické sekvenci na londýnském nádraží; útroby Státní opery se hemží aktéry s nejasnou identitou i motivací. Marocká auto-moto honička zase zdánlivě nabízí munici všem, kdo rádi lamentují nad údajně samoúčelnou atrakčností současných hollywoodských blockbusterů. Vysilující pronásledování záludné agentky totiž na první pohled vychází vniveč – snad jen Huntův tým se konečně dává kompletně dohromady. „Nadbytečné“ akční momenty ale zdaleka nepatří jen do soudobé mainstreamové tvorby. I Hitchcock například vyslal popleteného protagonistu na zcela marnou, rvačkou zakončenou misi do dílny s vycpanými šelmami jen proto, aby jej vzápětí opět přidružil k o něco bystřejší manželce.
Přestože může vzniknout dojem, že Národ grázlů je pouze přehlídkou vzájemně provázaných postupů, umně vykradených z úspěšné, žánrově příbuzné produkce, jeho originální přínos tkví zejména v neotřelé výstavbě. Zatímco u Hitchcocka je opojná koncertní scéna přirozenou součástí závěrečného klimaxu, McQuarrieho snímek si svůj operní majstrštyk „vyplýtvá“ hned v úvodu druhého aktu. Kontraintuitivní se zdá být celá struktura filmu, která se od efektní letecké úvodní scény, zjevně míněné jako showcase kaskadérských schopností Toma Cruise, postupně přesouvá k citelně statičtějším konfrontacím řešeným „od stolu“.
Nezvyklé uspořádání vysokorozpočtového trháku, od něhož podvědomě čekáme čím dál velkolepější podívanou, se přitom v MI5 řídí čitelnou logikou nepřímé úměry. Jelikož se hrdinové ze začátku nachází takřka v informačním vakuu, vynahrazuje tento nedostatek vědomostí právě složitě vystavěná akce. A opačně, jednoduše komponované potyčky v druhé půli uvolňují místo pro nebývale zamotané vyprávění, kdy postavy ve chvílích oddechu znovu a znovu teoretizují nad pravděpodobnými záměry protihráčů. Zašmodrchanou zápletku pak scénář dovádí až do absurdního finále. Národ grázlů ovšem k sebeparodii nesklouzává. Přes znalecké nakládání s žánrovými rekvizitami a módní epizodickou skladbu se totiž v jádru jedná o docela upřímnou oslavu staré dobré „macguffinovské“ zábavy, v níž není tak podstatné dosáhnout cíle, jako – v aktuálním seriálovém duchu – dát roztroušenou partu dohromady a přizvat do ní dalšího člena.