Dobře míněná křeč / Domácí péče
V jedné ze scén Domácí péče vyzve ošetřovatelka svého zaškolovaného asistenta, aby ji pomohl otočit ležící pacientku na druhý bok, slovy „Pomozte mi ji obrátit?“ Asistent se na výzvu začne modlit, jako by ji chtěl obrátit na víru. Laciný vtip založený na dvojsmyslnosti slova „obrátit“ by jistě zapadal do lecjakého skeče či sitcomu, v Domácí péči však zarazí. A zdaleka se nejedná o případ ojedinělý.
Celovečerní prvotina režiséra Slávka Horáka totiž podobně jako další české prázdninové debuty (zejména Schmitke a Cesta do Říma) selhává ve dvou svých klíčových ambicích. Předně představit společensky relativně závažné téma formou žánrového mixu a rozkrýt jeho poeticko-filozofickou dimenzi (zde i Prach). Namísto svérázného eklekticismu, z nějž se v dějinách českého filmu už nejednou zrodil osobitý celek, se setkáváme s žánrovou rozkolísaností, neujasněností nálad i poloh a topornými pokusy obohatit téma určitým, poněkud neobratně sdělovaným metafyzickým přesahem.
Domácí péče je přitom ze zmiňovaných snímků nejkonvenčnější a divácky nejvděčnější – vyprávění a zápletku nekomplikuje a pracuje s charakterově poměrně jednoznačnými postavami, které si projdou očekávatelným vývojem. Série výjevů z venkovských domácností představuje zdravotní sestru Vlastu jako pozitivně naladěnou pečovatelku oddanou své profesi. Vlastino smířlivé, neprůbojné zaujetí prací, samostatnost, sveřepost a ochota vyhovět i leckdy kuriózním potřebám pacientů následně naráží na odhalení zhoubného nádoru a vyhlídku brzké smrti. Boj o naději a smysl života se pak stává prověrkou Vlastiných rutin a tradicionalismu, stejně jako charakterů vedlejších postav. Jak Vlasta, tak její manžel Laďa i nová přítelkyně jsou postupně nuceni přehodnotit, na jak chatrných základech stojí jejich vlastní bubliny – mezní situace nemoci a blížící se smrti je vyvádějí z koloběhu sebepotvrzujících pravd a rituálů a vedou k větší smířlivosti s pravdami a rituály druhých. Zobrazení tak zásadních věcí člověka, jakými jsou pocity zoufalství či důkazy lásky nebo přátelství, přirozeně čelí hrozbě patetické trapnosti. Domácí péči se ji místy daří odvracet, nejlépe v závěrečné svatební scéně, nicméně stále se bohužel jedná o film, který se ve snaze o motivickou pestrost a provázanost brouzdá ve významových mělčinách.
Poněkud nerozhodně a váhavě se tvůrci vypořádávají s klíčovou tematickou linií, kterou je konfrontace moderní západní medicíny s alternativními léčitelskými metodami. Skrze Vlastinu profesi reflektují situaci českého zdravotního systému a naproti tomu hrdinčin příklon k sebeiracionálnějším léčitelským alternativám motivují její jistě pochopitelnou nadějí v okamžicích hledání východiska z beznaděje smrtelné nemoci. Přestože je snímek vzdálen jednostranným výkladům samospásnosti alternativní léčby, ukazuje na možnosti i limity obou přístupů k uzdravování poněkud neobratně. Prolnutí tragiky i komiky, o nějž Domácí péče zřetelně usiluje, vyznívá v mnoha případech útrpně rozpačitě. Snímek se utíká k shazování vypjatých situací komediálními prvky (telefon při seanci u léčitelky) či k rádoby metafyzickým vyústěním v symbolických obrazech (srna), jež však působí spíše jako dramaturgická bezradnost či snaha o zpestření.
Domácí péče potěší civilním, neokázalým snímáním a emocionálním nábojem situací odpovídajícími hereckými projevy zejména Aleny Mihulové a Boleslava Polívky v rolích Vlasty a Ladi. Jejím nejproblematičtějším aspektem nicméně zůstávají momenty, kdy z pozorování sklouzne k moralizování (Vlastina vyhrocená opilecká etuda v nemocnici), a kdy tvůrci na poetiku venkovského civilismu roubují symboly či metafory. Snové vize, v nichž je Vlasta identifikována se srnou, ohnutá lžička či žabí podchod totiž nefungují, jak by snad jedině mohly, totiž v magicko-realistickém duchu. Namísto toho vystupují jako zcela nesourodá rádoby okrasa, esoterický prvek nepřesahující význam hříčky plně srozumitelné nejspíš jen samotným tvůrcům. Vztah těla, mysli, přírody, vnitřní energie, života a smrti jako velká témata rezonující možná kdesi na pozadí těchto obrazů Domácí péče zpracovává přes všechnu snahu prvoplánově, bez citu pro filmovou kouzlivost.