Temná strana síly české kinematografie
Kritika současné české hrané filmové tvorby se za poslední dekádu proměnila v neutichající echo vznášející se nad tuzemskou audiovizuální krajinou. Tak nějak jsme si zvykli, že většina českých filmů nestojí, diplomaticky řečeno, za moc.
Že veskrze opatrná mašinka tuzemské produkce vymezila jasné přihrádky a předvídatelně dodává a) bezkrevný, většinou komediálně laděný vztahový mainstream z neexistující současnosti či nedávné minulosti (Vejdělek, Poledňáková a nově si svůj segment ve středním proudu vykolíkovává Miloslav Šmídmajer s komediemi cílícími na teenagery – na podzim Celebrity s.r.o.), b) polo-bulvár (Kmotr, Kameňák, Magnusek…) a c) „zlatý, ale už ne neotřesitelný standard“ (Hřebejk, Svěrák). Občas se problesknou d) artoví (Václav) či rádo- byartoví solitéři (Sláma) a e) plošně přinejmenším rozpačité debuty (s výjimkami jako Prušinovský či Švehlík). Vrcholem tvůrčí odvahy se zdá být seriózní a nepředsudečný příklon k žánrům. Nastavené škatulky mimochodem víceméně trefně potvrzuje i letmý pohled do distribučního plánu podzim/zima.
Není proto divu, že kvarteto formálně nečekaně vyspělých či alespoň sebevědomých a hledajících, jakkoliv ne nutně nacházejících, debutů (Schmitke, David, Cesta do Říma a Prach ), jež se během jara a léta objevilo na českých festivalech, vzbudilo pozornost. Pozornost do velké míry řízenou dramaturgickou volbou organizátorů karlovarské přehlídky zařadit větší počet debutů do soutěžních sekcí, a pozornost, jež se v typicky krátkozrakém a lenivém poměřování s ideálem už navždy unikající minulosti proměnila v ohlašování nové nové vlny.
.
Zpívat hosana a ohlašovat nový věk je samozřejmě nesmysl. Podobně neproduktivní je ale zhoupnout se do druhé polohy dvojnásobné kritičnosti. Jak píše Lukáš Skupa v textu Opojeni stylem (s. 18), „bylo by přehnané radovat se nad talenty, kteří konečně zvednou český film z provinčnosti. Zároveň však nelze nad jejich prvními filmy jednoduše mávnout rukou. Opojení stylem totiž může být v kontextu domácí kinematografie zajímavým příslibem do budoucna.“
Jeho text je jedním z několika, jež se současného záchvěvu debutů v české tvorbě dotýkají. Přinášíme i kritiku na Schmitkeho a Domácí péči, další z debutů, který ale nelze řadit ani při nejlepší vůli k formálně výrazným, a téma se vynoří i v reportu z Karlových Varů, v němž Antonín Tesař upozorňuje na potenciál přehlídky pomoci artovější a menšinovější české tvorbě dlouhodobým zviditelňováním ambicióznějších filmů (s. 9).
Nezdravá posedlost vyhlížením nové nové vlny souvisí nejen s historickým komplexem, ale i s příliš militantním a úzkým pojetím národní kinematografie zakořeněném v Česku obzvlášť hluboko. Ve filmové teorii je už dávno akceptovaný širší a méně hrozivý i stresující koncept. Národní kinematografie je (i) to, na co lidé v daném geograficky vymezeném prostoru chodí do kina. V prosinci tak nejvíce českým filmem nejspíš budou Hvězdné války: síla se probouzí. Pokud ovšem nezvítězí temná strana síly v podobě Vánočního kameňáku.