Letní filmová škola 2015 / Tradiční, míchaná
Častou výtkou obracející se proti unikátní, stále široce rozpjaté uherskohradišťské „Filmovce“ jsou pochyby nad její nejednotnou koncepcí a zdánlivým chaosem v barvitém programu. Je to jistě místní nešvar – snaha vytáhnout z filmové historie i současné tvorby co nejvíce „objevů“ či pouze umělých a rámcově propojených selekcí snímků a trendů – ale zároveň také tradice a dlouholetá metoda pořadatelů. Ostatně propagací a především svou novou vizuální identitou se letos AČFK a LFŠ k tomuto druhu „cílené pestrosti“ upřímně přihlásily a zmrzlinový slogan Mnoho chutí filmu tak musíme chápat nejen jako letní reklamní hříčku, ale také jako vytoužené sebereflexivní gesto a dramaturgický manifest. Alespoň víme, co čekat. A co požadovat je trochu neférové.
Pod reklamní hříčku samozřejmě nelze dostatečně ukrýt zřejmou šablonovitost výběru, která již rutinně naplňuje (doslovný) formát letní filmové školy, či lépe školy filmové historie, následující obzvláště v národní sekci Fokus zpravidla chronologické schéma reprezentované kánonem děl. Dílčí výběry letošní finské přehlídky tak byly předvídatelně, i když logicky zastřešené tematikou války (ve filmu), pohybem v 60. a 70. letech (retrospektiva „generačního“ filmaře Mikky Niskanena) a otevřeností k žánrovým...