Jan Hus v kontextu svého posledního televizního obrazu / Hus veřejnoprávní

Výročí jsou neúprosná. Něco se musí stát, něco se musí udělat. Šestisté výročí je v tomto ohledu navýsost zavazující. Trojdílný televizní film Jan Hus v režii Jiřího Svobody z produkce České televize, která jej uvedla v červenci, je zřejmě hlavně výsledkem této drtivé okolnosti. Nad scénáristkou Evou Kantůrkovou i režisérem Svobodou se přitom vznášel duch Otakara Vávry a jeho filmového Jana Husa z roku 1954.

„Jejich“ Hus musel být jiný, nesměl být prezentován příliš autoritativně, musel mluvit jazykem současnosti, zároveň neměl nikoho urazit a pokud možno něco smysluplného říci. Veřejnoprávní hrdina 21. století. Výsledek logicky nemohl uspokojit historiky, kteří na podobné aktualizace příliš neslyší. Ovšem to ani zřejmě nebyl jeho cíl. 

O historické (in)validitě Svobodova Jana Husa už psali Milena Bartlová/1 a Petr Čornej./2 Hus je ahistorický, odehrává se v nesprávných lokacích, scénu zaplňují nesprávné rekvizity jako například oltáře. Přes všechny ideologické deformace se tak zdá být Vávrův Hus historicky věrnější. Na zmíněné historické nepřesnosti se ale můžeme dívat i jako na rostoucí autonomii tvůrců, kteří se už nechtějí nechat spoutávat „historickou skutečností“ jako jejich předchůdci před...