Dysfunkční detektivka / Malej Quinquin
Pokud lze nějaký letošní seriál v rámci současné quality TV označit za zásadně přelomový, pak je to francouzská minisérie Malej Quinquin. Jedná se totiž o dosud nebývale autorský projekt. Stojí za ním respektovaný autorský režisér Bruno Dumont, který od stanice Arte navíc dostal naprostou tvůrčí svobodu omezenou jen počtem a délkou jednotlivých epizod. Výsledkem je bizarní útvar, který zachází s formátem seriálu extrémním způsobem, srovnatelným snad jen se slavným Lynchovým Twin Peaks. Stejně jako Lynch i Dumont vychází ze žánru procedurální krimi (ve francouzštině pojmenovaného policier), jehož detektivní linku ale cíleně rozbourává různými absurditami. Tento postup odpovídá i filmové tvorbě obou režisérů – každý svým způsobem totiž staví na nedořečenosti a enigmatičnosti, která chce popírat přesvědčení, že ke každé záhadě lze nalézt řešení.
Ve Twin Peaks principům procedurální krimi vzdoruje celá fantasmagorická linie s červeným pokojem, ale také ironická stylizace vyprávění do žánru soap opery. Malej Quinquin je ale ještě anarchističtější a podvratnější – podkopává totiž nejen pravidla žánru, ale i celkové seriálové dramaturgie, kterou Lynch naopak obratně využíval. Dvojice detektivů, kteří vyšetřují případ zavražděné ženy, jejíž tělo bylo nalezeno uvnitř mrtvé krávy na francouzském venkově, postupuje zcela chaotickým způsobem, spočívajícím většinou v příjezdu na místo vyšetřování, následných nesouvislých pokusech o dialog a závěrečným pokrčením ramen se slovy „Tak jedem.“ Paralelně seriál sleduje příběh venkovského chlapce Quinquina a jeho kamarádů, kteří se poflakují po venkově a většinu času vymýšlejí různé lumpárny, kterými by si zkrátili čas.
Seriál lze chápat jako parodickou antitezi klasických krimi seriálů, kde se jednotlivé epizody vyprávění do sebe skládají s přesností i tempem ozubených kol v hodinovém stroji. Quinquin naproti tomu vyznává naprostou narativní a dramatickou rozklíženost a linie s oběma detektivy je vyslovenou parodií na nadlidsky precizní a neúnavné kriminalisty z procedurálních seriálů. Dumont tu ale vytváří ještě důmyslnější přehlídku dysfunkcí, která přesahuje výchozí žánr. Nejen představitelé obou detektivů, ale prakticky všichni herci ve filmu se dalece vymykají nejen castingovým ideálům veškeré televizní produkce, ale také anatomickým normám kladeným na lidskou figuru a obličej. Defilé odstátých uší, mezer mezi zuby, placatých nosů, ale i nervních tiků, vypoulených očí a zkřivených úst dost přesně koresponduje s beznadějně chabými vyšetřovatelskými výkony obou ústředních policistů.
Důraz na excentrické fyzické rysy herců tu přitom nemá nic společného se zálibou v obsazování podobně výrazných typů u Pasoliniho. Dumontovi rozhodně nejde o vyhloubení propasti mezi hercem a jím ztvárněnou postavou, naopak, máme pocit, že představitelé jednotlivých rolí dokonale ladí se zablácenými farmami, které obývají, a že většina neprofesionálních aktérů (s výjimkou skvostně přehrávajícího Bernarda Pruvosta v roli komisaře Van der Weydena) prostě hraje sebe sama. Herecké zjevy jsou tu prostě jen dalším příkladem odchýlení od normy, které Quinquin sleduje na mnoha rovinách. Proto také nechává Dumont své hrdiny podstupovat (a obvykle v nich selhávat) řadu společenských rituálů, které vyžadují přísný protokol – pohřeb, průvod, pěveckou soutěž… Nejlepší výraz ale dostává neústrojnost celého filmu v chování jeho dětských hrdinů. Ti se téměř nikdy nevěnují klasickým dětským hrám, ať už založeným na hraní rolí, nebo na předem známých pravidlech. Místo toho se poflakují po okolí a zasahují do situací, ke kterým se náhodou přichomýtnou – obvykle destruktivně.
Malej Quinquin tak osobitým způsobem navazuje na předchozí Dumontovu tvorbu. Ostatně jeho snímky Lidství a Stranou Satana se také odvíjely od kriminálních zápletek. Celou jeho filmografií ale proniká motiv člověka jako neproniknutelné záhady, kterou nelze vměstnat do žádných myšlenkových schémat. Ve svých vrcholných filmech jako Život Ježíše nebo právě Lidství předváděl citlivá pozorování každodennosti, kde motivace postav nevycházela ani tak z rozumových příčin, nýbrž z proměnlivé a neurčité krajiny momentálních nálad a rozpoložení. Přehlídka komických „idiotů“, kteří se marně pokoušejí vyrovnat se s různými společenskými rolemi, nebo i s vlastní motorikou, ukazuje úplně jiným způsobem tu vrstvu lidskosti, kterou se myšlení nenápadně snaží úplně přehlédnout, protože si s ní nedokáže poradit.
Malej Quinquin (P‘tit Quinquin). Námět, scénář, režie: Bruno Dumont. Arte, 2014.