Žánrové přetlaky / V hlubinách

14. 7. 2015 / Antonín Tesař
kritika

Ve filmografii norského režiséra Erika Skjoldbjærga vynikají především dva filmy, thriller Insomnia, který se stal předlohou stejnojmenného remaku Christophera Nolana, a dramatizace skutečné události přepadení norské sčítací centrály ve filmu Nokas. První z obou filmů má pověst rutinně natočeného snímku s nápaditým scénářem, zatímco Nokas zaslouží pozornost především díky tomu, že je pojatý jako oddramatizovaná rekonstrukce, která v lecčems navazuje na Greengrassovy snímky Krvavá neděle a Let číslo 93. Skjoldbjærgův nový film V hlubinách je sice stejně jako Nokas inspirovaný skutečnými událostmi, ale jejich zpracování kráčí vyšlapanými žánrovými cestami ještě somnambulněji než Insomnia.

Snímek se opírá o reálnou kauzu, která se týká počátků komerčního potápění pro těžařské společnosti operující v Severním moři. Už originální název Pioneer odkazuje na průkopnické období norského komerčního potápění zahrnující sedmdesátá a osmdesátá léta. Existuje řada obvinění a podezření, že úřady tehdy zanedbávaly dohled nad bezpečností a odpovídající technikou, což mělo za následek řadu smrtelných nehod. Toto téma je citlivé i proto, že podmořská těžba ropy je dodnes nejdůležitější součástí norského průmyslu.

Skjoldbjærgova novinka je frustrující především tím, jaký nepoměr vládne mezi první třetinou a zbytkem filmu. Jedním z předčasných vrcholů snímku je už první scéna se skupinou potápěčů v experimentální dekompresní komoře. Tvůrci tu předkládají situaci, která působí zároveň realisticky a dramaticky. Scéna odehrávající se ve stísněném prostoru hermeticky uzavřené trubice, v níž se tísní skupina mužů, na kterých vědecký tým těžařské firmy testuje, jaký tlak vydrží jejich těla, je už sama o sobě výmluvnou metaforou vztahu korporací a jejich zaměstnanců. Polonahá těla potápěčů ve spojení se snímači na jejich hlavách a s chladně kovovým vzhledem interiéru komory naznačují, že snímek se bude držet industriální estetiky, pro kterou je zásadní setkávání živého organismu s technologií a také s primárními živly – v tomto případě samozřejmě hlavně s vodou. To nám film také potvrdí zejména v působivých podvodních scénách, které jsou na interakci tekutého živlu, strojů a „lidského faktoru“ založené. Úvodní scéna navíc obsahuje několik výrazných pasáží se záměrnými rozostřeními obrazu, které mají evokovat subjektivní prožívání postav vystavených extrémnímu tlaku. Jako by se tu snaha o procedurální přístup, který se soustředí na co nejcivilnější ztvárnění extrémních situací ve stylu Nokasu, přirozeně spojoval se zájmem o abnormální subjektivní vnímání samotných postav, jež je ústředním tématem Insomnie.

Podobný dojem převládá ještě v klíčové scéně filmu, ve které při samotném potápění dojde k poruše zařízení, jež zaviní smrt bratra hlavního hrdiny. Výrazně odlišný snímek se ale před námi začne odvíjet poté, co se ústřední postava, potápěč Petter, po nehodě ocitne zpět na hladině. Petter totiž začne mít podezření, že těžařská firma, pro kterou pracuje, tají nějaké nelegální a nebezpečné praktiky. To je záminka pro rozehrání klasického konspiračního scénáře o hrdinovi pronásledovaném mocenskými strukturami. Jestliže Skjoldbjærg tvrdí, že se inspiroval konspiračními filmy sedmdesátých let jako Pakulovy klasiky Pohled společnosti Parallax a Všichni prezidentovi muži, je to spíš vroucné přání než příslib pro diváky. K plíživému, odtažitému stylu sedmdesátkových paranoidních thrillerů má V hlubinách hodně daleko, spíš mu můžeme přiznat parametry současných evropských krimiseriálů. Stylově film naplňuje většinu konvencí zesílené kontinuity, že často pracuje s nervní kamerou, která pomocí záměrně rozostřených částí obrazu, rozkymáceného rámu nebo přeostřování či zoomování během záběru subjektivizuje styl podle hrdinova zjitřeného vnímání. Ještě horší je, že se snímek později vzdává civilní stylizace své expozice. Z Pettera se stává typicky žánrový nadčlověk, který v lecjaké situaci může se svými schopnostmi rovnat tajným agentům ze špionážních filmů. Také samotná konspirace, kterou odhaluje, je až příliš žánrově vyhrocená. Odvážné potápění do hlubin historie norského komerčního potápění se nakonec neúspěšně potýká s přetlakem žánrových prvků.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Kam směřuje filmová kritika

100 / červenec 2015
Více