Přežila se filmová kritika?
Filmová kritika se přežila, ztratila význam a roli, není potřeba, je v krizi – zní z mnoha stran. Nahradily ji blogy, komentáře online, instantní lajky, palce nahoru či dolů, ironické šlehy, píárové prefabrikáty či v nejlepším případě publicistika. Kritik ztratil minimálně část své autority (jak velkou ale vůbec kdy v českých poměrech měl na rozdíl od Francie či Británie, je otázka na jinou diskusi), a často i prostor, kam by mohl psát. Tuzemská debata nad funkcí a smyslem kritiky se často zužuje na dotčené či rozzlobené poznámky filmařů, že kdo neumí točit, tak o filmu píše. Že jde o principiální nepochopení funkce kritiky podmalované chytlavým populismem, není třeba nijak zvlášť vysvětlovat. Spíš takový názor odráží dlouhodobý pohled na kritika coby „škodnou“ v kulturním prostoru a zdejší pěstovanou obecnou podezřívavost k figuře veřejného intelektuála a kritickému myšlení vůbec. Jak nicméně ukazuje anketa, kterou uveřejňujeme v rámci tématu Kam směřuje filmová kritika, řada českých filmařů vnímá kritiku pozitivněji. Ještě o něco zajímavější je číst ve stejné anketě, jak svoji vlastní profesi vnímají kritici/recenzenti.
V Cinepuru se nedomníváme, že je kritika mrtvá či ve fatální krizi, jakkoliv může mít své „zdravotní“ problémy a může se nacházet ve stavu, který není ideální. Ani si nemyslíme, že není třeba. Právě naopak. Kritika jako žánr o myšlení je vnímaná svým způsobem jako starosvětská disciplína nehodící se do neoliberálního kapitalistického světa. Na takový pohled odmítáme přistoupit. Aniž bychom nostalgicky volali po návratu unikavého a v řadě ohledů neideálního „ideálu 60. let“, kultivovat přemýšlení a psaní o filmu, včetně psaní kritického, je základním posláním Cinepuru. Dlouhodobě se snažíme poskytovat prostor autorům, kteří jsou schopní a ochotní přistupovat k filmu a psát o něm jinak, než jak vymezují publicistické mantinely mainstreamových médií. Není jich mnoho, ale jsou. I když mnozí z nich píší pohříchu málo.
100. – jubilejní číslo jsme se proto rozhodli věnovat znovu, po letech, tématu filmové kritiky, které je coby stále živé třeba otevírat. Věříme, že je nejen pro nás, kteří se psaní o filmu věnujeme profesionálně, ale i pro čtenáře podnětné. Dnes možná víc než kdy předtím.
Když studenti pražské filmové vědy v roce 1991 vydávali první číslo tehdy ještě Cinemapuru v nákladu 15 výtisků a během následujících let časopis další „moderní cinefilové“ znovuzakládali a oživovali, jen málokdo by si vsadil, že se časopis „okrajový“ dožije tolika vydání. Dovolím si při oslavě cinefilie zapytlačit v nepřátelském teritoriu filmového hodnotícího popu. Dávám Cinepuru a všem, kteří jej za uplynulé dekády tvořili, křísili, formovali a podporovali – hlavně šéfredaktorům Pavlíně Coufalové, Karlu Spěšnému, Heleně Bendové a Zdeňku Holému –, dva palce nahoru.