Vnímavá porota silného Berlinale
Jen výjimečně se stává, že nad rozdělením festivalových cen zavládne takový souhlas jako po letošním, 65. ročníku Berlinale, na němž porota vedená americkým režisérem Darrenem Aronofským ocenila přesně ty snímky, jež z velmi dobrého soutěžního výběru nejvíce vyčnívaly. Hlavní cenu, Zlatého medvěda získalo drama Taxi íránského tvůrce Jafara Panahiho. V optice autora článku, který ze soutěže neviděl jen zahajovací a zhusta odmítnutý snímek španělské režisérky Isabel Coixet Nobody Wants the Night a dva asijské reprezentanty, kteří soutěžní výběr uzavírali (Big Father, Small Father and Other Stories, r. Phan Dang Di, a Chasuke’s Journey, r. Sabu), nezůstal neoceněn ani jeden výrazný film.
Zlatý medvěd pro Taxi snad mohl vzbudit otázku, do jaké míry šlo o gesto sympatií vůči perzekvovanému filmaři. Film samotný pak ale dal jasnou odpověď – do míry jen malé. Panahiho třetí snímek natočený v domácím vězení je z tria zároveň snímkem nejvděčnějším. Sám autor usedl za volant taxíku, v němž se střídají pasažéři, z nichž každý představuje pomyslnou zprávu v lahvi, kterou Panahi vysílá z Íránu ven. Jedna ze zpráv s trochou poťouchlosti hovoří o tamním nelegálním trhu s DVD, který se ukazuje být jedinou cestou, jak se dostat k hodnotným filmům. Jiná zase tematizuje místní tradice a rozpustile odkazuje na ctitele režisérova nejslavnějšího, dvacet let starého filmu Bílý balónek. Právě jeho hrdinku ztvárněnou dětskou herečkou Aidou Mohammadkhani pak připomene nejvýraznější epizoda s režisérovou mluvnou neteří, jinak též studentkou filmu. Panahi doufá, že se jeho zprávám z taxíku dostane adekvátní odezvy, až doplují mimo hranice sešněrované země. Zároveň ale počítá i s tím, že si je doma přečtou i ti, do nichž se trefují. Tolik omílané vnímání Berlinale jako politického festivalu ukazuje v případě letošního vítěze jen výsek pravdy – Taxi je vtipný a vynalézavý film, jehož poselství ale nejsou tím jediným, co si z něj lze odnést.
Stříbrný medvěd – Velká cena poroty zamířila do rukou Pabla Larraína, jehož snímek Klub (El Club) byl v průběhu festivalu přijímán stejně nadšeně jako ten Panahiho. Pátý film všestranného chilského tvůrce představuje s lehkou režijní rukou, ale i tíhou nevyřčených tajemství příběh jakéhosi azylového domu pro těžce se prohřešivší kněze. Larraín tuto nezvyklou komunitu, kterou nechtěně probudí dramatický příchod nového nájemníka, představuje bez smilování, ale též bez nutkání kázat a hodnotit. O citlivosti snímku svědčí mimo jiné to, jak přirozeně se mu daří zapojit hudbu Arva Pärta, která jinak bývá pro režiséry častou berličkou, jak napomoci duchovní hloubce jejich filmů. O kulturní historii Chile (ale nejen o ni) se pak výrazně opírá i dokument Larraínova krajana Patricia Guzmána Perleťový knoflík (El botón de nácar) oceněný za scénář. V meditativním tempu, ale též s jistou zaťatostí, propojuje témata vody a chilských dějin – perzekuci původních Indiánů i zločiny Pinochetova režimu. Guzmán jako by se chtěl doslova dotknout něčeho velmi elementárního, zároveň ale podléhá nutkání jisté ušlechtilosti. Bok po boku zde stojí fakta i mýty a film naznačuje, že se nemusí nutně jednat o protikladné přístupy.
Cit pro (jediný) záběr
Vzbudily-li loňské ceny pro filmy Chlapectví a Grandhotel Budapešť úvahy o tom, zda může oscarová kampaň začít už na Berlinale – tedy v čase, kdy zbývá víc než rok do udělení cen toho času novým filmům –, vzpomeneme si v této souvislosti za rok zejména na snímek 45 let (45 Years, r. Andrew Haigh). Drama o bezdětném páru, na který těsně před oslavou titulních pětačtyřiceti let manželství dolehne nečekaná zpráva z dob ještě dávnějších, s citlivostí zachycuje strohost, ale i zájem a lásku, jaké mohou vztah po takových letech provázet. Podobně neokázalé jako samotný film jsou i herecké výkony Charlotte Rampling a Toma Courtenaye, které jim oběma přinesly Stříbrné medvědy.
Cenu za režii letos získali dva filmaři z prostoru střední a východní Evropy – rumunský režisér Radu Jude a polská režisérka Małgorzata Szumowska. Její snímek Tělo (Body) je v mnohém ideálním průsečíkem nesnadného tématu (duchovní prázdnota) a osobitého, nezřídka zábavného zpracování. Příběh rodiny vyrovnávající se s úmrtím i množstvím potlačovaných tajností pojala Szumowska jako pečlivě inscenované drama s prvky groteskna, v němž je policejní prokurátor tak otupělý všudypřítomnou smrtí, že si nevšimne oživnuvšího oběšence. Závany černé komedie charakterizují i rumunský film Aferim!, černobílou historickou fresku z 19. století o cikánském otroctví, kterou do českých zpráv z Berlína pomohl dostat domácí koprodukční podíl společnosti endorfilm. Z divokých časů i vajec vzešlí hrdinové se v Judeho filmu s jistotou pohybují po světě, jemuž vládnou přísná hierarchie, ale i neurvalost. Bodlák z úvodního „westernového“ záběru náladu celého filmu nakonec vystihuje nejlépe.
Je-li Cena Alfreda Bauera doprovázena dovětkem „pro film otevírající nové perspektivy“, dá se tento vztáhnout zejména k zemi původu, spíše než jakkoliv revolučnímu stylu snímku Ixcanul, který ji letos získal. Debut guatemalského režiséra Jayra Bustamanteho nenuceně souzní se zobrazovaným prostředím tamních domorodců, kteří strádají nejen tím, že se nedokážou domluvit španělsky. Aniž by lpěl na laciné exotice, dokáže velmi utěšeně vykreslovat vztahy mezi postavami, čímž přidává na pádnosti svému rovněž nenuceně podanému poselství o neblahých vyhlídkách hrdinů zajatých mezi posvátnem a praktickou každodenností. Křehký i syrový Ixcanul staví na jednu stranu mimořádné sepětí s přírodou, to však vyvažuje puzením místo opustit.
Letošní ocenění za mimořádný umělecký přínos připadla ex aequo dvěma kameramanům. Nor Sturla Brandth Grøvlen si ho zasloužil za jediný záběr. Ten trvá 140 minut a tvoří celé německé drama s thrillerovými prvky Victoria. Režisér Sebastian Schipper v něm na celkem dvaadvaceti lokacích inscenuje příběh jedné noci, v níž se titulní hrdinka seznámí s partou mladých Berlíňanů, kteří ji následně strhnou do loupežného přepadení. Snímek s mimořádně silnou dynamikou, do značné míry podpořenou proměnlivým soundtrackem Nilse Frahma, nejenže neupozorňuje na svou jednozáběrovost, ale je natočen s takovou lehkostí, že lze na tento fakt snadno zapomenout.
Oproti tomu ruské podobenství Pod elektrickými oblaky (Pod electricheskimi oblakami) režiséra Alexeje Germana Jr. trpí jistou neživotností či klasičností, která umenšuje sílu obrazů, za něž porota ocenila kameramany Jevgenije Privina a Sergeje Michalčuka. K ruské literatuře přiznaně vzhlížející snímek je poněkud staromódním podobenstvím, jehož bloudivé postavy mají za cíl podávat zprávu o časech, z nichž vzešly. German vnímá plátno tak trochu jako divadelní jeviště a své trmácející se hrdiny obklopuje dynamickou aktivitou, ať už jde o přespolní běh či tvorbu umění. Právě takto vzniklé výjevy porota explicitně vyzdvihla.
Marn(iv)ý Malick
Dáme-li prostor též filmům, které letošním festivalem prošuměly bez většího zájmu či doprovázené otevřenou skepsí, dostaneme zajímavý, ale nepříliš lichotivý obrázek o aktuální tvorbě zavedených režisérů. Pokud byli fanoušci Wernera Herzoga zaskočeni umírněností až neživotností jeho historického portrétu Královna pouště (Queen of the Desert), mohli se ti, kdož sledují tvorbu Terrence Malicka alespoň připravit na to, co je čeká. Americký režisér po Stromu života, oceněném v Cannes, a tamtéž uvedeném snímku K zázraku ještě více povolil či spíše docela upustil uzdy narace. Ve svém nejnovějším, po tarotové kartě pojmenovaném filmu Rytíř pohárů (Knight of Cups) prostřednictvím až únavně kinetické kamery Emmanuela Lubezkého sleduje hlavního hrdinu (Christian Bale) potulujícího se po Los Angeles i trajektorii své vlastní prázdnoty. Výsledkem je dvouhodinová krasodušná exhibice plná kryptických promluv, pastorální hudby a snobských představ o ušlechtilém umění.
Snaží-li se Malick ve svém filmu křesat duchovno, zatoužil Peter Greenaway po udělení další z historických lekcí. Svůj film Ejzenštejn v Guanajuatu (Eisenstein in Guanajuato) vybavil přezdívkou „10 dní, které otřásly Ejzenštejnem“ a s nádechem frašky i tragédie se jal sledovat slavného tvůrce při jeho mexickém pobytu, který měl dát vzniknout velkému filmu, ale znamenal především průchod režisérových homosexuálních sklonů. Dílčí excentričnost i mondénní prostředí by svádělo k paralelám s filmy Kena Russella, na to je ale Greenawayův četnými splitscreeny vybavený film, v němž se hovoří o okouzlení Mexikem, které ale nelze procítit, příliš těžkopádný.
Obava, že porota vedená režisérem, který ve svém díle také občas utíká k obrazům mondénního duchovna, ocení tajnůstkářského Malicka, se nakonec nenaplnila. Bez ocenění vlastně zůstali všichni slavnější západní tvůrci. Jejich slabší berlínský rok potvrdil i za celoživotní dílo oceněný Wim Wenders, jehož snímek Every Thing Will Be Fine byl jedním ze tří v letošním programu, v nichž hrál všudypřítomný James Franco. Lze ale tušit, že vzpomínat se bude na docela jiné filmy, a to velmi pravděpodobně ty, které si z pětašedesátého Berlinale odvezly ceny.
Berlinale, 65. Mezinárodní filmový festival v Berlíně, 5. – 15. února 2015.