Vítr v cárech paměti / Filmové algoritmy Sergeje Loznici

7. 4. 2015 / Jan Kolář
portrét
Placený

V jednom z nejstarších textů věnovaných dokumentárnímu filmu definuje John Grierson dokument jako „snímání živého světa“, jež stojí vůči hraným snímkům v nesmiřitelné opozici stejně jako „poezie proti fikci“. Místo aranžovaných pohybů a inscenovaných příběhů mají dokumenty nabízet výseky reality povýšené střihem v „obecně sdělitelná poselství“; zjevovat dramata i tam, kde se je ještě „žádný básník nevydal hledat“ – ve změti těl, činností a míst, kterou „tradiční umění nechávalo ležet ladem“. Griersonovo pojetí je jistě podmíněné dobou i autorovou politickou perspektivou. Přesto je pozoruhodné, jak se jeho vize dokumentu jako autonomního uměleckého nástroje pro koncentrované odhalování neinscenované sociální reality dodnes shoduje s diváckým očekáváním, s nímž většina z nás k dokumentárním filmům přistupuje. Jsou to prostě filmy bez herců, kde se hodně mluví a hodně pracuje. Může být proto trochu překvapivé, že filmy jednoho z nejuznávanějších současných dokumentaristů Sergeje Loznici se s Griersonovou charakteristikou naprosto rozcházejí.

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Mimo kino

98 / duben 2015
Více