Vítr v cárech paměti / Filmové algoritmy Sergeje Loznici
V jednom z nejstarších textů věnovaných dokumentárnímu filmu definuje John Grierson dokument jako „snímání živého světa“, jež stojí vůči hraným snímkům v nesmiřitelné opozici stejně jako „poezie proti fikci“. Místo aranžovaných pohybů a inscenovaných příběhů mají dokumenty nabízet výseky reality povýšené střihem v „obecně sdělitelná poselství“; zjevovat dramata i tam, kde se je ještě „žádný básník nevydal hledat“ – ve změti těl, činností a míst, kterou „tradiční umění nechávalo ležet ladem“. Griersonovo pojetí je jistě podmíněné dobou i autorovou politickou perspektivou. Přesto je pozoruhodné, jak se jeho vize dokumentu jako autonomního uměleckého nástroje pro koncentrované odhalování neinscenované sociální reality dodnes shoduje s diváckým očekáváním, s nímž většina z nás k dokumentárním filmům přistupuje. Jsou to prostě filmy bez herců, kde se hodně mluví a hodně pracuje. Může být proto trochu překvapivé, že filmy jednoho z nejuznávanějších současných dokumentaristů Sergeje Loznici se s Griersonovou charakteristikou naprosto rozcházejí.