Solidarita s Olegem Sencovem
Febiofest se tedy připojil ke kampani Svobodu pro Sencova, organizovanou Evropskou filmovou akademií, tím, že zařadil na program jeho první – a zatím jediný – celovečerní snímek Hráč (Ukrajina, 2011). Výnosy ze dvou projekcí pak festival zašle na bankovní účet režisérova obhájce. Programový ředitel Febiofestu Štefan Uhrík nejprve přednesl před promítáním ostrou řeč. Jako diváci jsme si poté zapózovali pro fotografy s papírovými cedulemi s nápisem "I am Oleg Sentsov". Jako novináři jsme obdrželi samolepku a jakkoli jinak nesnáším všelijaké nápisy na oblečení, byl jsem ochoten ji nosit po celou dobu festivalu. Bohužel se mi samolepka po pár minutách z košile odchlípla a po hodině odpadla. Doufejme, že kampaň Svobodu pro Sencova bude mít delší výdrž. I když osobně si myslím, že jedinou správnou a adekvátní odpovědí na věznění kolegy by byl ze strany filmařů bojkot 37. ročníku Moskevského mezinárodního filmového festivalu, jenž se má konat 19. 6. - 26. 6. 2015. Bojkot režisérů, herců a především producentů a jejich filmů...
Přiznám se, že jsem šel na projekci filmu Hráč s jistými obavami. Morální postoj či otázka spravedlnosti je jedna věc, umělecká úroveň či alespoň řemeslná zdatnost věc druhá. Příkladů, jak spolu mnohdy nesouvisejí, bychom mohli najít v minulosti i současnosti desítky. Jiří Mucha byl bezskrupulózní cynik, který pracoval jako špičkový agent pro StB (a možná i pro jiné podobné služby). Jeho román-deník z komunistického lágru Studené slunce však předčí knihy na totéž téma od Karla Pecky či Jiřího Stránského, spisovatelů s nezpochybnitelnou morální integritou. A marná sláva: Muchovy Podivné lásky, pojednávající o autorově manželce, předčasně zemřelé hudební skladatelce a dirigentce (a také o Bohuslavu Martinů), jsou nejlepším moderním českým životopisným románem.
Sencovův Hráč vypráví o odtažitém, někdy až autisticky se projevujícím mladíkovi Alexovi, který pod přezdívkou Koss hraje počítačovou hru Quake. Stává se profesionálem a nakonec to dotáhne až k vítězství na světovém mistrovství v USA. Po návratu do nehostinného ukrajinského prostředí se však u něj projevuje jakýsi syndrom „vyhoření“: zanedbává trénink, prohrává a nakonec hrát přestane. S matkou komunikuje co nejméně, na dívky nereaguje. Alespoň se příhlásí na školu, kterou předtím kvůli hraní opustil. Těžce se vyrovnává s tím, jak je sláva pomíjivá, obdiv jedněch krátkodobý a vypočítavý a nezájem jiných o jeho úspěchy nezměnitelný.
Alexův příběh můžeme číst jako rozvedení přísloví – a hesla – „světská sláva, polní tráva“. Nebo jako potvrzení toho, že přílišné soustředění na vlastní egoistické cíle – ať už v jakékoli oblasti – těžko může vést k trvalé spokojenosti, neřku-li nalezení smyslu života, který by něco přinášel i jiným. Ani alkohol, ke kterému se Alex na chvíli uchýlí, nás nezbaví potřeby hledat jinou cestu.
Sencov natáčel svůj film v prostředí skutečných herních turnajů a do rolí obsadil reálné hráče (Alexe hraje Vladislav Žuk). Hráč je natočen v realistickém stylu, místy má až dokumentární kvality a režisér se vyhnul nebezpečí klišé. Podařená je pointa příběhu, kdy se hrdina zbavuje hráčských propriet a vyhazuje klávesnici a myš, současně však udělí „milost“ pohárům, které vyhrál a jež mu stojí doma na skříni.
Hráč patřil v programu letošního Febiofestu k nepříliš velkému počtu dobrých filmů. Nedosahuje sice sugestivity, komplexnosti a symbolické síly Nalezence (Vuk Ršumović, Srbsko, 2014) – asi nejlepšího nového filmu celé přehlídky – či originality osobitých žánrových variant, poct westernu, kterou předvedli ve svých filmech Přelud (Maďarsko, Slovensko, 2014) a Ardor (Francie, Argentina, Brazílie, Mexiko, USA, 2014) režiséři Szabolcs Hajdu a Pablo Fendrik. Je však velkým příslibem do budoucna, alespoň pokud Sencov bude propuštěn z moskevského vězení a bude se moci věnovat tvůrčí práci. K tomu je potřeba co nejvíce napomoci – a je dobře, že se v osobě Olega Sencova zastáváme nejen nevinného člověka, ale i pozoruhodného filmaře.