Inženýři lidských duší se opět činí
Ruské ministerstvo kultury bude podporovat výrobu filmů na tato témata:
1. Inspirativní příběhy o úspěších (v průmyslu, v podnikání a v sociální práci).
2. Filmy o Krymu a o Ukrajině v tisícileté historii ruského státu.
3. Vojenská sláva Ruska: vítězství a vítězové.
4. Nový život klasických děl.
5. Moderní hrdinové v boji proti zločinnosti a korupci.
6. Společnost bez hranic: seberealizace invalidů.
7. Výročí: sté výročí událostí r. 1917, pětadvacáté výročí puče z r. 1991.
8. Rodinné hodnoty jako základ společnosti.
9. Rusko - mnohoetnická společnost.
Stručný komentář k jednotlivým bodům:
1. Až příliš nám to připomíná sovětské období, kdy byla budovatelská témata (samozřejmě nikoli v „podnikání“, které se stalo buržoazním zlořádem) oficiálně „doporučována“. „Hrdinové práce“ – nedávno mimochodem Putin obnovil takto nazvané vyznamenání – se v podání doktrínou svázaných filmařů, spisovatelů i výtvarníků (jak těch původně talentovaných, tak i přičinlivých diletantů) stali prázdným schématem, tezovitým konstruktem, nemajícím s živými lidmi a jejich problémy nic společného. Cílem těchto děl byla proklamace šťastného dneška a zítřka – s explictním či alespoň implicitním zdůrazněním role moudrého a spravedlivého vůdce státu. Těžko to dnes dopadne v Rusku výrazně jinak...
2. Předpokládejme, že toto téma nebude znamenat jen příběhy o hrdinných „zelených mužíčcích“, kteří vyrvali nebohý Krym z drápů ukrajinských banderovců z Pravého sektoru. Je však důvodná obava, že lépe nedopadnou ani filmy z historie Ukrajinců – či spíš Malorusů? - a Krymu. Co třeba s tím více než půltisíciletím, kdy byl Krym součástí Zlaté hordy a Krymského chanátu? Že by se našel nějaký středověký lidový vůdce, „partyzán(ka)“, bojující za připojení Krymu k Rusku? Možné je všechno. Vděčným tématem by se také mohla stát krymská válka (1853 – 1856), pokud se ovšem za vzor nevezme film Vševoloda Pudovkina Admirál Nachimov (1946), podle osvědčeného příkladu Ejzenštejnova Křižníku Potěmkin (1925) vydávající dílčí vojenský úspěch za konečné vítězství, tedy za něco, co se nekonalo. Doufejme, že žádný ruský filmař nebude alespoň natolik servilní, že by si jako téma vybral „zločin“ Nikity Chruščova, jímž prý bylo předání Krymu Ukrajině...
3. Filmů věnovaných vojenské „slávě“ se vždycky v Rusku (Sovětském svazu) točilo dost. Výsledek byl většinou směsicí klišé dobrodružného žánru, masových scén, patosu a politické propagandy. Ostatně jak o tom svědčí třeba nedávný efektní film Fjodora Bondarčuka Stalingrad (2013) o nástupce rozmáchlého „velkorežiséra“ brežněvovské éry SSSR Jurije Ozerova nebude nouze. Nosnější by se mohl ukázat směr, reprezentovaný třeba Brestskou pevností (2010) Alexandra Kotta, beroucí si za vzor film Elema Klimova Jdi a dívej se (1985). Ten však spíše než vojenskou „slávu“ zobrazuje vojenskou hrůzu a bídu, takže kdoví, zda by mu dnes Medinského ministerstvo kultury podporu vůbec přidělilo. Ve válce totiž nejsou hodni pozornosti ani tak vítězství a vítězové, nýbrž především porážky a poražení - navíc se většinou ukáže, že poraženými byli i ti zdánliví vítězové...
4. Nové zfilmování literární ruské klasiky lze zajisté jen přivítat. Ostatně v této filmové kategorii se jako jedné z mála - ne-li jediné - dařilo udržet vysokou kvalitativní laťku i po značnou část trvání Sovětského svazu. Lze jen doufat, že se dočkáme adaptací děl Gogola, Dostojevského, Tolstého, Čechova, Bunina, Babela apod., ale třeba i Nabokova. A že nikoho nenapadne vyhazovat miliony například za digitálního Ilju Muromce, nástupce naivně patetického, ale sympaticky secesně stylizovaného snímku Alexandra Ptuška (1956). Nebo že se nikdo nepokusí filmově oživit toho nešťastného středověkého knížete Igora, který na své podivné výpravě do země Polovců zvoral co mohl a nakonec byl rád, že si zachránil život a jehož osudy s patřičně vlasteneckým vyzněním a výzvou ke svornosti zpracovává nejznámější ruské literární falzum...
5. Z nevrlého přijetí filmu Andreje Zvjaginceva Leviatan (2014) ruskými oficiálními místy lze soudit, že to s upřímností filmového „boje proti zločinnosti a korupci“ nebude tak horké. Vítaná bude zřejmě jen tzv. komunální kritika, upozorňování na „malé ryby“ a jejich rejdy, zatímco opory režimu zůstanou nedotčeny. O opaku by nás mohl přesvědčit třeba film o masivní korupci a rozkrádání během „potěmkinovské“ zimní olympiády v Soči, na které upozorňoval hlavně místní rodák a Putinův kritik Boris Němcov, před pár dny zavražděný přímo pod okny Kremlu...
6. Seberealizace invalidů je již několik desetiletí na Západě aktuálním tématem a udělalo se leccos pro zlepšení jejich postavení a práv. Rusko v tomto směru až dosud výrazně zaostávalo za vývojem (např. v oblasti pracovního uplatnění a odstraňování bariér, invalidy hendikepujících), takže lze i filmové soustředění na danou problematiku přivítat. Zatím se však zdá, že ruský stát se hlavně stará o to, aby přibývali noví invalidé, neboť jinak by – na zapřenou – neposílal ruské vojáky do nesmyslné a zločinné války v Donbasu...
7. Je poněkud záhadou, proč si pracovníci ruského ministerstva kultury vybrali zrovna dva neslavné operetní převraty, z nichž ten druhý se nepovedl, zatímco první bohužel ano. Ještě divnější se jeví, proč se jeden – pravdivě – nazývá pučem, zatímco druhý – bolševický – je eufemisticky nazván „událostmi“. Dovolím si však upozornit načalstvo, že ne všichni ruští „vlastenci“ budou považovat zbabraný pokus starých struktur odstavit Gorbačova od moci za puč. Kdyby se převrat povedl, nemusel se třeba rozpadnout Sovětský svaz, což – jak známo – považují ruští patrioti v čele s Putinem za největší tragédii dvacátého století a snaží se jí mocímermo odčinit...
8. Rodinné hodnoty opravdu jsou základem společnosti. V poslední době se však bohužel tímto termínem ohánějí především homofobové (nejen ruští, ale třeba i čeští), takže lze do této škatulky zahrnout i snímky, bojující za „správnou“ sexuální orientaci a proti ohrožování mládeže „zvrácenostmi“. Doufejme však optimisticky, že se ani prorežimní tvůrci v Rusku k podobným devótním agitkám nesníží. Je také záhodno připomenout, že nejlepší filmy o rodině a rodinných hodnotách zpravidla nebývají takové, které situaci lakují na růžovo, nýbrž spíše ty, které upozorňují na jejich ohrožení a rozpad v dnešním světě. I nejčernější pohled na realitu totiž nevylučuje katarzi, která se naopak spolehlivě nedostaví, když je umělci předestřeno laciné a falešně zjednodušující, konejšící řešení...
9. Rusko jako mnohoetnická společnost je faktem, ale z úst kremelských vládců také frází, která platí jen na papíře, ale nikoli v realitě. Mohli bychom upozornit na ruskou xenofobii, projevující se nejen v činnosti různých „vlasteneckých“ spolků, ale třeba i v zátazích na „kriminální“ Kavkazany na moskevských tržištích. Licoměrnost podobných národnostně tolerantních řečí se dá nejlépe demonstrovat na postoji prezidenta Putina, jedním dechem vyhlašujícího, že Krym je ruský, ukrajinský a krymskotatarský (ba dokonce řecký a německý), a současně tvrdě diskriminujícího tamní menšiny, zahrnující i vyhoštění předáka Krymských Tatarů Mustafy Džemileva ze země. Věru nevím, co si za této situace ruští filmaři s tím „mnohoetnickým“ tématem počnou...
Na závěr je potřeba upozornit ministerské „inženýry lidských duší“, že zdařilost filmu nezakládá „správné“ či „potřebné“ téma, ale téma nově, myšlenkově i formálně originálně uchopené. Žádné není přitom automaticky lepší než druhé. Což znamená jediné: přidělovat podporu podle tématu je nesmysl. Jediným relevantním kritériem může být kvalita scénáře a celého filmového projektu, posouzená nezávislými odborníky. Ani tento systém sice nezaručuje, že nedojde k chybným a účelovým rozhodnutím, ale v demokratických zemích to funguje když ne dobře, tedy alespoň obstojně.