České dokumentární stopy v Amsterdamu / 27. IDFA
Před rokem jsem si v Cinepuru povzdechl nad tím, že o Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu v Amsterdamu (IDFA), největší přehlídce svého druhu na světě, tuzemská média zpravidla nereferují. Letos určitý zájem, avšak nikterak závratný, vzbudilo zařazení českého dokumentu Stále spolu režisérky Evy Tomanové do sekce First Appearance, druhé nejvýznamnější soutěže festivalu, v níž jsou promítány snímky začínajících filmařů. Ačkoli dramaturgové IDFA sáhli po několika filmech českých tvůrců již v minulosti, o ocenění v poslední době bojovala pouze Katka Heleny Třeštíkové, uvedená roku 2010 v hlavní soutěži.
Eva Tomanová se ve Stále spolu zaměřila na rodinu žijící v pomyslném meziprostoru oddělujícím tradiční společnost od anarchie. Vysokoškolsky vzdělaný Petr Mlčoch a jeho žena Simona se před 25 lety rozhodli pro život mimo dosah institucí; svých devět dětí vzdělávají doma, bydlí v maringotce na okraji lesa, do města se vypravují pouze sporadicky – na nákup nebo pro sociální podporu. Každoročně se v karavanu na dlouhé měsíce vydávají do jižní Evropy, neboť dlouhodobá nepřítomnost v republice zajistí dětem individuální školní plán.
Tomanová citlivě vystihuje ambivalentní povahu tohoto způsobu existence. Zdánlivě svobodomyslný Mlčochův životní styl stojí v ostrém kontrastu k jeho autoritativnímu a dogmatickému vedení rodiny. Postupně si uvědomíme, že hranice mezi přívlastky „alternativní“ a „extrémní“ je v životě protagonistů neobyčejně tenká. Ač snímek nakonec žádnou cenu nezískal, za obrovský úspěch lze považovat jeho výběr mezi omezený počet nominovaných filmů, z nichž jsou na slavnostním zakončení jmenováni vítězové jednotlivých ocenění.
Stále spolu nás přivádí k další české stopě, kterou v Amsterdamu zanechal v Praze sídlící think-tank DOK.Incubator, který organizuje specializované tvůrčí workshopy. Dokumentárním štábům pomáhá v klíčovém stádiu střihu, neboť právě tehdy se do velké míry rozhoduje o finální kvalitě filmů. Workshopů se účastnil nejen snímek Tomanové, ale i další dva zdařilé filmy oceněné na IDFA. Maďarský Drifter, sociálně zaměřený portrét vesnického mladíka snícího o vítězství v lokální rally, vyhrál soutěž začínajících filmařů. Dánsko polská koprodukce Something Better to Come, pohled na zdánlivě bezvýchodný život dívky vyrůstající na moskevské skládce, obdržela Zvláštní cenu poroty v hlavní soutěži.
Porotu hlavní soutěže nakonec nejvíce oslovil francouzský snímek Of Men and War režiséra Laurenta Bécue Renarda, jehož film Ať žijí ženy! (2001) před lety uvedly Karlovy Vary. Pronikavá studie o amerických vojácích, v jejichž nitrech během válek v Iráku a Afganistánu vyklíčila posttraumatická stresová porucha, nabídla nejpalčivější obsah ze všech uvedených děl, ve svém výrazivu byla naopak spíše tlumená až nenápadná.
Z téměř tří desítek filmů, které jsem na IDFA zhlédl, stojí za zmínku ještě dva formálně invenční dokumenty zařazené do hlavní soutěže. Nizozemský Those Who Feel the Fire Burning pohlíží na imigranty, kteří dokázali překonat hranice Evropy, nicméně na starém kontinentě dosud nenašli domov, práci, ani nový smysl života. Z nejrůznějších důvodů byli zachyceni ve společenském předpeklí, což účelně zrcadlí i stylistické prostředky – pomalé kamerové jízdy evokují tíži pochmurného bezčasí. Film se bohužel jádra problematiky dotýká jen letmo. Právě povrchnost sdělení, které ustupuje estetickým cílům, vyvolává dojem přehnané ornamentálnosti. Německo polský The Queen of Silence, který se taktéž účastnil letošního DOK.Incubatoru, lze řadit do proudu tzv. „docutainmentu“, tj. k tendenci hledání narativně potentních a zábavných (ne však nutně humorných) obsahů, o níž jsem se krátce zmínil v loňské zprávě o IDFA. Hlavní postavou je Denisa, hluchoněmá dívka žijící v romské komunitě, která se prostřednictvím sledování bollywoodských filmů a tance vymaňuje z tíživé každodennosti. Režisérka Agniezska Zwiefka se otevřeně zříká neutrální pozice a oprošťuje se od řady stereotypů tradičních sociálních sond. Hravý snímek, který řadou postupů parafrázuje indické mainstreamové filmy, si klade za cíl nahlédnout do Denisiny uzavřené mysli. Za tímto účelem se přiklání do roviny imaginace a porušuje řadu zvyklostí dokumentární řeči.
Zdařilá amsterdamská premiéra Stále spolu vyvolává otázku, proč po zahraničních festivalech každoročně cestuje jen část českých dokumentů, které k tomu mají předpoklady. Vyhlédnout z lokálního horizontu a objektivně zhodnotit mezinárodní potenciál filmu samozřejmě nemusí být vždy snadné. Avšak například film Martina Duška K oblakům vzhlížíme, který díky mnohovrstevnatosti výpovědi a stylistické kompaktnosti považuji za nejlepší tuzemský dokument roku, by si (ale nejen on) zařazení do programu některé z prestižních dokumentárních přehlídek zasloužil. Na vině může být ale i omezená obeznámenost českých tvůrců s festivalovou scénou a mechanismy mezinárodní distribuce filmů. Bohužel stále platí, že jména jako IDFA nebo Hot Docs, která mají ve světě dokumentu obdobně vysokou prestiž jako Cannes či Berlinale pro tvůrce hraných filmů, řadě filmařů – zejména pak studentům filmu – nic neříkají.