Kdo nemá masku, není normální / Frank

Předobrazem hlavního „hrdiny bez tváře“ ve filmu Lennyho Abrahamsona Frank byla jevištní persona jménem Frank Sidebottom, kterou v osmdesátých letech ztělesňoval zpěvák a recesista Chris Sievey. Sidebottom byl v jeho podání podivínský, entuziastický zpěvák z anglického městečka Timperley. Jeho hlavním poznávacím znakem byla obří kulatá hlava se stylizovaně načrtnutým obličejem. Na scénáři Abahamsonova filmu se navíc podílel i někdejší člen Frankovy kapely a Sieveyho spolupracovník Jon Ronson. Frank ale rozhodně není přímým pokračováním Sidebottomových show. Ponejvíce funguje jako empatický vhled do duše nešťastného člověka, jenž se rozhodl schovat se před světem. I onen chápavý portrét muže, kterého charakterizuje výstřední, až psychózní chování, je ovšem značně polovičatý.

Lakonicky řečeno, Frank je předně projevem dramaturgické rozklíženosti. Ta se nejsilněji projevuje na rovině postav. Název filmu odkazuje k frontmanovi podivínské kapely, který neustále nosí umělou kulatou hlavu prakticky totožnou se Sidebottomovou maskou (filmový Frank přitom ale není totožná postava se Sidebottomem, podobnost obou figur je víceméně vnějšková). Ústředními figurami snímku se ale stávají spíše jiné postavy. Samotný film začíná prologem, jehož protagonistou je mladý ctižádostivý hudebník Jon. Patrně přitom jde o stylizované alter ego Jona Ronsona. Do Frankovy kapely se pak dostává náhodou, když na její členy náhodou narazí a sdělí jim, že hraje na klávesy.

Vzhledem k rozvolněné povaze filmu je paradoxní, že Frank vůbec není určující postavou pro dramatický vývoj. Dramaturgická nerozpracovanost Frankova charakteru má pak za následek upřednostnění postav, které by zdánlivě neměly mít na děj takový vliv. Hybnou silou skupiny se namísto Franka postupně stává právě Jon, který na začátku vystupuje v pozici vypravěče a vnějšího pozorovatele. Také další členka kapely Clara okamžitě přebírá iniciativu a stává se dominantní figurou prakticky každé scény, ve které se objeví. Vyšinutými kandidáty do psychiatrické léčebny se postupně stávají vlastně všechny postavy a sám Frank je nakonec tím nejméně zajímavým. Ve filmu se o něm mluví jako o šíleném géniovi, k jehož uměleckým ideám ostatní členové kapely nekriticky vzhlížejí, aniž by ovšem jasně zaznělo, o jaké ideje vlastně jde. V samotném filmu Frank daleko více připomíná objekt pasivní idolizace hipsterských fandů a vyprávění se vlastně netočí kolem něj a jeho tvorby, ale jen okolo jeho podivínského vzezření a chování. V kontextu deklarované umělcovy svéráznosti je to vůči divákovi viditelná zrada.

Navíc rozhodně nejde o jedinou rozpornost ve filmu. Frank nakonec potřebuje těsně před koncem zmizet, aby se objevil – tentokrát už opravdu jako hlavní hrdina – v závěrečné a možná nejdojemnější scéně, v níž zazpívá píseň „I Love You All“. Jak ale film přišel k tak emotivnímu konci, když většina předchozích událostí byla víceméně jen sledem bizarních situací, které zahrnovaly třeba vysypání potravinového přípravku do pouště namísto popelu zesnulého kolegy? Nechme stranou, že tyto situace byly leckdy natolik vyhrocené, až by je šlo prohlásit za projevy scenáristického alibismu. Mnohdy totiž film vyznívá jako reality show (což díky motivu Jonových aktivit na sociálních sítích může být i záměr), jejíž koncept byl autory vymýšlen až během natáčení. Problémem je, že si snímek nastavenou strategii svým smířlivým a hořkosladkým koncem neobhájil.

Jinými slovy, nejednoznačný dramatický vývoj je popřen jednoznačným koncem. Nezáleží na faktu, že je možné závěrečnou scénu považovat za vůbec nejlepší sekvenci z celého filmu díky neagresivnímu propojení vzájemně si odporujících emocionálních podtónů. Nakonec právě nečekaný příchod Franka do špeluňky po jeho bizarním zmizení stvrzuje citlivost tvůrců pro jednotlivé scény na úkor celku, která je pro Franka typická. Z hlediska soudržnosti máme tu čest s výrazně nevyváženým dílem, jež vyznívá jako souhra výjimečně nápaditých, převážně ale spontánních rozhodnutí. Díky svému břitkému humoru si Frank publikum s citlivostí ostrovní kulturní kontext našel. Rozhodně ale nebude vévodit v učebnicích narativní výstavby.