Rozpačitá psychoterapie / Jimmy P.
Americký debut francouzského režiséra Arnauda Desplechina si odbyl svoji premiéru v hlavní soutěži Cannes již minulý rok. O auru jisté exkluzivity tak stačil za svoji více než roční existenci již dávno přijít. Už na základě divácké odezvy v zahraničí je navíc patrné, že ve filmografii Desplechina jde spíše o podprůměrný snímek. Proto je z hlediska distribuční strategie společnosti Artcam zarážející, že se Jimmyho P. rozhodla do českých kin přivést s takovým zpožděním.
Film s podtitulem Psychoterapie prérijního indiána spadá do kategorie psychoanalytických, konverzačních dramat, předkládajících dvojí konflikt v různých časových rovinách. V současnosti se psycholog – v našem případě francouzský etnolog amerických Indiánů a psychoanalytik Devereux (Mathieu Amalric) – snaží léčit svého pacienta – Indiána kmene Blackfoot (Benicio del Toro) – trpícího duševním traumatem. Vzájemný vztah doktora a pacienta utváří první konflikt, zatímco druhý se odehrává v pacientově minulosti, jež se manifestuje v jeho vzpomínkách a snech. Právě prostřednictvím snů se také zpřítomňují události, jež pacienta do psychických problémů uvrhly. Hlavním nedostatkem Desplechinova snímku je, že žádný z konfliktů neoplývá očekávanou dynamikou, zásadnějším vývojem a překvapivou pointou.
Narativní rozpačitost Jimmyho P. působí až dojmem rezignace na důsledné psychologické drama. Snímek se utápí v nedramatické popisnosti skutečné Devereuxovy vědecké studie, která posloužila jako předloha snímku. Celkový dramatický důraz je kladen na rozhovory, které ovšem postrádají napětí mezi postavami a jejich repliky nacházejí často jen ilustrativní filmovou oporu. Je až zarážející, kolikrát v celém filmu zcela zbytečně zazní otázka, na kterou tazatel nedostane jinou odpověď než „To nevím.“ Když pak v závěru například pacient vychovaný v katolické víře vyčítá ateistickému doktorovi, že ho odvrátil od Boha, odvolává se tím ke dvěma větám, které zazněly bez jakéhokoli důrazu v první půlhodině. Ze sledování těchto sezení divák nemůže mít jiný než mdlý emotivní dojem, což platí i pro film jako celek.
Desplechinova neschopnost vybudovat poutavý vztah svých dvou protagonistů je o to překvapivější, že ve svém předchozím snímku Vánoční příběh dokázal rozvíjet psychologickou drobnokresbu celé plejády postav i složitou síť jejich vzájemných vztahů a přitom nekladl takový důraz na dialogy jako v případě Jimmyho P.. Flashbacky a vizuální ztvárnění Jimmyho snů přitom dokazují, že režisérova síla spočívá právě ve schopnosti podmanivě ztvárňovat sekvence, které jsou průběžně deformovány myslí a stavem prožívajícího subjektu. Svojí pozoruhodnou skladbou, svícením a hlavně užitím nadsázky působí na diváka osvěžujícím dojmem. Bohužel jich je ve filmu poskrovnu.
Příliš rozvinuté nejsou ani motivy odkazující k širšímu kontextu doby, ve které se děj odehrává. Názor, že film subtilním způsobem vypovídá něco o době po 2. světové válce, ať už o společenské situaci původních obyvatel Ameriky či stavu psychoanalýzy, také působí jako nezasloužená nadinterpretace díla, v němž jsou tyto motivy zpracovány velmi sporadicky a téměř výhradně verbálně. Zcela mimo kontext samotného děje potom stojí informace, kterou uvádí český distributor v anotaci a která tvrdí, že se „Devereux zapíše do dějin psychologie jako ten, kdo definoval posttraumatický syndrom, postihující válečné veterány.“ K tomu ve filmu ovšem vůbec nedojde. Zcela redundantní je naopak rozvinutá vedlejší linie sledující návštěvu Devereuxovy milenky. Nevytváří totiž žádnou paralelu k hlavnímu ději a působí spíše jako romantický motiv prosakující z autorových předchozích děl. Desplechin tu zbytečně fabuluje, místo aby odhalil jiné zajímavější aspekty života a díla reálné postavy průkopníka etnopsychiatrie George Devereuxe.
Pro celý film je pak emblematická jedna z mnoha rozprav, kde je otázka „Jak se vůbec pozná, kdy taková psychoanalýza vlastně končí?“ (ne)zodpovězena slovy „Jak to mám vědět?“ Podobně se po svém smyslu a závěru ptá i celý film, ve kterém je dramaturgicky možné například i to, že se symptomy nemoci, jež uvedly v chod celý děj, před jeho koncem znenadání po celkové léčbě vrátí a postavy nad tím pouze mávnou rukou.