Princip hrací kostky

O experimentu

Experiment? - Již ve zvuku toho slova vrčí cosi proradného. Co jen to vlastně znamená? Radši dál, než se něco přihodí... Pravda, zní to trochu jako zaklínadlo - tajemné lákadlo, za nímž se skrývá past na slušné lidi. Pochybné kejkle ochotnického iluzionismu, cosi nejistého: může se podařit - ale také nemusí. Leč zkusme poněkud změnit náhled - a spatřit tenhle prohnaný pojem z nové, pootočené perspektivy. Shledáme se tu s experimentem jako s něčím apriorně jednosměrným, co ze své podstaty vylučuje dvojí možnost výsledku, a tak mizí každé buď a nebo: nelze prohrát, nelze zvítězit. Experimentovat jest pokoušet - nikoli pokusničit. Experimentátor ničeho neriskuje; výsledek přijímá, ať bude jakýkoli. Nezná jeho podobu, avšak zná předem jeho smysl.

Procházel jsem se jedné noci s experimentátorem Z. V podniku s nepřetržitým provozem jsme tehdy natrefili na chatrně oděného člověka, který k nám přisedl, nechal si zaplatit pití a chvilku o sobě vypravoval. Když jsme pak odcházeli, Z. se k němu nahnul a ještě s ním cosi neslyšně pojednával. Optal jsem se na to vzápětí - odpověděl: "Jenom takový experiment."

"Jaký experiment?"
"Půjčil jsem tomu člověku sto korun."
"Cože - sto korun? A jak vám je vrátí??"
"Vlastně mi je asi nevrátí..." prohodil Z. s nepatrně provinilým úsměvem.

Usmál jsem se i já, odzbrojen přirozenou bezelstností jeho počinu; ovšem lámal jsem si hlavu s jedním: co na tom propánaboha nazývá experimentem? Teprv později jsem pochopil, že zde právě tkvěla sama podstata experimentu - v onom půjčení, jež nevsází na vratnost, neboť jeho účel se vyčerpal již v jeho aktu samotném. Experiment neimplikuje výsledek nebo důsledek; či chceme-li - výsledkem experimentu je experiment sám.

Existují filmaři, o nichž se obdivně říká, že vědí, co chtějí. Režisér G. běhá kolem kamery, precizuje a zkouší - ví, co chce. Můžeme si to dobře představit: má svoji vidinu, kterou si předem narýsoval záběr po záběru; tato vidina čítá každý pohyb a každé slovo, jež bude promluveno, jakož i gesto a výraz, který je doprovodí. Věc má svůj stanovený rytmus a tempo ještě před tím, než padne první klapka - režisér G. se bez klapky neobejde. Jeho vidina je ideou, již čeká poskvrnění; ostatně režisér G. to dobře ví. Přesto se ideje urputně drží a užije vší své obratnosti, aby nutnou újmu co možná zúžil. Sklidí obdiv, leč v zásadním beztak podléhá - musí podlehnout. Vidinu nelze osedlat, tak jako nelze osedlat anděla, než jen spadl- li už jednou na zem...

Resultát, jenž čeká každého, kdo předem ví, co chce. Takový tvůrce neunikne nezdaru, narozdíl od experimentátora, neboť ten nikdy nemá co ztratit. Ne že by nevěděl, co chce - ví, že nechce nic. Experimentátor je žádostiv spatřit, co jeho pokusem vznikne - a nikoli zda vznikne to, co předem zamýšlel. Povedlo se? Anebo nepovedlo? Truchlivé otázky, známé právě jen tomu, kdo se bojí experimentovat. Divák touží po jistotách; po jistotách touží i leckteří tvůrci, jejichž hliněné nohy mohou šlapat jen po silném ledě apriorních konstrukcí - jako by práce či energie vězela jen v nich. Co zří nahodile, budí podezření. Divadelník D. je tázán kýmsi z branže, není-li mu nepřípadné vybírat běžné vstupné za představení, odehrané způsobem čiré improvizace. Pedagogové uměleckých škol, slyší-li slovo experiment, vytahují revolver; nutno říct, že mnohým bychom dopočetli již uměřenou řadu zářezů. Neboť na těchto školách - a uveďme prosím zrovna školy filmové - učí se takzvané řemeslo, jež spočívá zhruba právě v tomhle: student aby věděl, co chce. 'Vědění co chtění' - princip profesionality, tolik však krátkozraký; těžko dohlédnout, že míří za chimérou, a že výchova umělce stejně jako člověka měla by spočívat v čemsi zcela opačném.

Experimentátor J. tiše sedí na účastnickém srocení soutěže amatérských filmařů; porota zde na závěr přehlídky hodnotí proběhlé snímky. Pojednou však J. přestává mlčet - jeho přítomnost počíná být nápadná. Útočí, ba střílí nejen adresně, nýbrž i jen tak do vzduchu, nazdařbůh. Jeho ortodoxie budí dojem bezohledného diktátu - padni kam padni: na porotce je hubatý, ostatním se bezostyšně vysmívá. Nesoulad, vzniklý v sále, rozvrtěl filmařské publikum, jež nyní nervózně hudruje v pobouřených vlnách, dštíc sirné pohledy ke kraji první řady. J. zůstal bezmála sám proti všem, a svoji pozici se v žádném případě nesnaží nikterak zvracet.

"Pardon," ozývá se rozhořčeně porotkyně Š., "ale raděj se podívám na film režiséra H. než na dvouhodinový film, který by - nedejbůh - natočil pan J.! Vy copak ne?" obrací se do pléna účastníků, a vskutku, ozývá se divoká, štěkavá reakce. "Ano! Ano!" křičí bezmála všichni. Na otázku, dle čeho J. usuzuje, jak mají být jeho filmy dlouhé, opáčí okamžitě, že přijde na to, kolik má právě materiálu. Tomu nikdo nerozumí. "Proč tyhle filmy vlastně točíte? - Vždyť něco takového by musel natočit úplně každý!" Nato experimentátor J. poněkud vzkypí a odpovídá rozkacenou otázkou: "Heleďte, já se vás zeptám takhle: Koukala jste se někdy na svět hledáčkem filmové kamery??" Porotkyně Š., kameramanka, jejíž jméno lze znát z titulků televizních pohádek, nemá slov.

Řeklo by se, že experimentátor se zkrátka ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném místě, jakkoli tímto místem byl nezávislý festival amatérských filmů; řeklo by se a mělo by se téměř pravdu. Stejně tak ale dalo by se oponovat - že totiž na nesprávném místě stáli naopak všichni ostatní. Tak nebo tak, široký a stěží přehledný tábor všemožných tvůrců alespoň se rozdělil ve dví: na ty, kdož experimentují, a na ty, kdož nikoliv. Syčet umějí obě strany stejně. A málem by se přehlédlo, že rozdíl mezi jednou a druhou je stejně tak zásadní jako nepatrný, a právě tak zásadně-nepatrně může vyznít i onen štiplavý argument porotkyně Š. - že něco takového by svedl každý. Tak tedy svedl - anebo nesvedl? Snad je záhodno odpovědět obchvatem; obchvatem jaksi rozložitým.

Tvorba jako taková, krom svého dělení na 'pro experiment' a 'proti experimentu', čítá totiž ještě další dělení, z nichž potom plynou další rozdíly, a tedy další zásadnosti a další nepatrnosti. Propůjčeme se na chvíli licenci poněkud geometrické, ačkoli bude aplikována veskrze negeometrickým způsobem... Pak tedy tvorbu a s ní experiment bude lze v zásadě dělit dvojím způsobem: horizontálně, zároveň pak vertikálně. V jistém smyslu se dá říct, že kategorie horizontální se týká díla z hlediska jeho viditelné podoby - konečného výsledku -, kdežto vertikální pojímá podobu skrytou, neboť souvisí s jeho genezí, způsobem vzniku. Viditelná horizontální linie vede od obsahu k formě a dělí experiment na formální a neformální. Neformální - či popisněji: obsahový - se zabývá jevem, jenž pak zaujímá vůdčí roli, zatímco film formální se obírá jeho atributy. Prvořadé zde není to, co se jeví, nýbrž to, jak se to jeví, přičemž jev sám je spíše zástupným. Zde, u kategorie filmu formálního, prosím ještě chvíli postůjme - ne proto, že by byl podstatnější, významnější či zajímavější. Ale je bezesporu náročnější, právě proto, že nepracuje s jevy, nýbrž s atributy, tedy něčím, co je povrchovému prahu lidského vnímání více či méně odvráceno.

Dobře známe abecedu a všechna její písmena; avšak čísla, jimiž jsou tato písmena evidována ve svém přesném pořadí, vybavují se nám těžko, ne-li vůbec. Přitom je to právě pořadí, tedy soustava po sobě jdoucích číselných informací, která nám abecedu dává dohromady a poskytuje vědomí kontinuity, a tím vůbec smyslu skupiny jako nezbytného celku. Písmeno je vlastně obsahem, ovšem samo o sobě nic neznamená; smysl mu dává právě číselný atribut, jímž je uvedeno v kontext ostatních. Kombinace písmen jsou stejně tak kombinacemi čísel, ty však již vnímáme nevědomky. Představujme si i nadále obsah jako cosi verbálního, písmenného, a formu jako imanentní číselný atribut, který je sice uvádí ve viditelnou existenci, leč sám viditelný není. Tak je jazyk čísel jazykem exaktních atributů - lidské vnímání však není prvořadě exaktní. Jeho systém straní písmenům, čísla vzhledem k své imanenci jsou cosi těžko zvažitelného, ne- li rovnou nehmotného. Tento fakt je pro formálního experimentátora obzvláště důsažný, shledává jím totiž, jak marno je formě s obsahem soutěžit. - Chceš-li promluvit řečí formy, obsah vymiškuj! - Forma jinak nenabude vrchu, a tedy žádoucího slova, pokud bude obsah jakkoli přítomný, neboť i jeho nejdrobnější zrnko je s to s miskami vah řádně zasmýkat. Na to experimentátor dbá a ve věci obsahu postupuje razantně. To proto mají formalisté zpravidla tak diktátorské sklony - neboť již v tomto prvotním principu museli poznat nutnost ortodoxie. Experimentátor formy si ujasnil, že možnosti 'jak' jsou stejně tak vrstevnaté jako možnosti 'co' - jen v jiných, skrytých sférách. Že zkoumáním 'jak' lze spatřit tytéž věci, avšak v mnohem čistších souvislostech. Nespokojí se tedy s jevem; touží nahlédnout za něj. Takové prohlédnutí je samozřejmě obtížné, a leckdy experimentátor sám musí uznamenat, že obraz jeho experimentu vyjadřuje spíš právě touhu po prohlédnutí než prohlédnutí samotné, a ona touha přirozeně není příliš srozumitelná a sdělná. Neznamená to, že se experiment "nepovedl". Experiment není nikdy ničím jiným než původní stopou člověka, stopou, jejíž rysy svého tvůrce v mnohém vyjadřují. A člověk-tvůrce, jak známo, prochází vývojem, o jehož cíli neví, dokud jej neobjeví.

Skrytějším aspektem tvorby je princip jejího provádění; ten tvoří druhou, vertikální kategorii v pohledu na tvůrčí určování. Vede-li horizontála vodorovnou linií od obsahu k formě, svislá vertikála směřuje z niterné hloubky do široké výše, tedy zevnitř směrem ven, a dělí tvůrčí určení na vnitřní, tedy ta, jež jsou původu bezprostředně autorského, a vnější, tedy určení z prvotního popudu okolností, jež tvůrce dodatečně jaksi přijal za svoje. Předejměme rovnou, že rozdíl mezi jedním a druhým případem na první pohled poněkud matní, a na několik pohledů dalších zmatní úplně; začínáme ostatně pozorovat, že efekt matnění je dosti obecným principem všech rozdílů, všech hranic... Experimentátor kupříkladu uváží, že následující tvůrčí tah je příhodno provést prostřednictvím hrací kostky. Vlastní provedení a určení podoby tvůrčího tahu je povahy vnější, neboť k výkonu tvorby je povolán cizí, nezávislý předmět. Ovšem rozhodnutí pro tento předmět je vnitřní - autorské, neboť tvůrce ze své pohnutky zvolil za prostředníka právě a jedině hrací kostku, jmenovitě kostku šestistěnnou, čímž tedy navíc určil intenci, jíž budou prvky náhody filtrovány - intenci jakýchsi 'hexád'. Byl určen objekt i způsob dalšího určení, předmět volby je tedy dalším, samostatným volitelem a tento řetězec může být pochopitelně dále nastavován, směrem k dalším a dalším volitelům, kdy teprv poslední z nich provede výsledný, rozhodující ortel.

Zmíněný řetězec nastavovaných činitelů můžeme - a mnohem názorněji - pozorovat také ve sféře obsahu. Zůstaneme-li u nahodilého příkladu kostky, pak tedy spatřujeme, že tento předmět-objekt sestává z mnoha dílčích prvků, jež jsou samy o sobě rovněž objekty; kostka naopak může být uvažována dílčím prvkem jiného objektu komplexnějšího. Už proto, že toto neustálé řetězení je bezkonečné v obou svých směrech, nabývají jednotlivé jeho články velmi relativní váhy, ba stávají se v jistém smyslu zaměnitelnými. Chtěl-li by experimentátor dohánět nedosažitelnou chiméru původnosti, jal by se patrně kostku sám konstruovat. Tím by docílil nové, vlastní kvality; nějaké meze elementarity by však beztak nedohlédl, ba jeho postup pohledem z výšky jevil by se v oné relativitě téměř nicotným. Hrací kostka existuje stejně tak bytně jako materiál, z něhož je vyrobena, ať už tím míníme materiál hmotný nebo ideový. - A podobně: rozhodnutí hrací kostky je právě tak platné jako hod, jímž toto rozhodnutí padlo. Tak se ukazuje, že jakákoli, ať sebeniternější tvorba spočívá vždy jen v souhrnu kombinací něčeho, co už tu bylo. Tvůrce jen vybírá. Podstatou tvorby je výběr, což platí nejen pro experiment. Experimentátor však je ten, kdo tuto skutečnost nejenže nepopírá, nýbrž pokorně uznává, ctí a vědomě reflektuje. Tím je mu dána k dispozici a on s ní může pracovat. Tvůrčí přínos okolí je vždy přítomný, a to mnohdy i tam, kde nejsme zvyklí jej hledat, právě tak jako to platí o vkladu vnitřním, autorském. Rozdíl mezi původním a aplikovaným se nenápadně stírá. Tvůrce tedy klidně může tvořit jaksi zpovzdálí - necpát se do bezprostředna, když žádné bez-prostředno beztak neexistuje. Víme-li ostatně, že prostředky, jež stojí mezi apriorní idejí a její realizací, budou vždy pracovat odstředivě, a tedy zcizovat, vzdáme se radši těchto idejí, čímž roli nutných prostředků povýšíme z roviny pouze interpretující do roviny přímo tvořivé. To činí J. a jemu podobní třeba právě tím, že poslechnou hlas vnějších možností a okolností, řkouce - "Přijde na to, kolik mám materiálu! "Takové okolnosti nejsou brány jako omezující, naopak - přímo konstituují tvůrčí svobodu: ta vzniká právě tím, že nutná omezení jsou uvědoměle volena jako určující. Ve chvíli, kdy omezení se stává určením, nastává v přístupu k tvorbě převratná změna.

Nastojme, že všichni skuteční experimentátoři, ať se řadí kamkoli z uvedených množin, ať pokoušejí obsah či formu, čerpajíce z niterných hlubin či širokých výšin, tito všichni stojí na jedné lodi - to jen jeden se obírá palubou, již zkoumá skrze její tvar, jiný zkoumá tvar skrze jeho palubu; jeden dumá o moři, skryt v útrobách kajuty, druhý zhlíží plachtoví z odlesků moře. Forma může být prostředkem k vyjádření obsahu, obsah může být prostředkem k vyjádření formy; vnější a vnitřní se v sobě zrcadlí...

Loď však slouží všem: jde o to, že pluje - a nikoli kam. Právě v onom že spočívá zodpovědnost experimentátora, zodpovědnost, jež je nezbytným východiskem každého tvůrce. Vědět, co činím; nikoli však, co tímto činem vznikne. Režisér G. nikdy nemohl a nemůže vědět, co chce. - Snižoval by tím sebe i svoje dílo. Napříště mu postačí, budou-li ho obdivovat za to, že ví, co dělá. Neboť jsou lidé, jež chtějí lépe než chtějí druzí. Již v tom tkví zajisté určitá výjimečnost; ovšem ne každé výjimečnosti třeba si všímat, ne každá totiž vede poctivě. Zajímavý je ten, kdo činí lépe než činí druzí. Takový je hoden obdivu, lépe řečeno - hoden následování. Člověk je médiem stejně jako kostka, kterou vyhazuje z dlaně. Pozorujme ten akt a zjistíme, že není zdaleka ničím obtížným a nebyl by tedy výjimečným, kdyby se našlo více důvěřivých. Leč důvěra má svůj smysl, jen není-li upínána k předem známým jistotám - vždyť žádné takové neexistují. Což neznačí, že nejsou žádné jiné...

Člověk dělá, co může; chce, co nemůže. Experimentuje tím, co dělá, nikoli tím, co chce. A má právo smát se každému hlasu, jenž říká bojovně, že něco takového svedl by přece každý. Svedl by to každý? Experimentátor Z. jedné noci učinil, co bylo tak snadné. Leč svedl by to každý? A tedy zkusme důvěřovat - vyhodit kostku z dlaně. Vždyť také nezapomínejme, že je ta kostka hrací...