Bavorsko, moje vlast / Současný německý heimatfilm
Heimatfilmy zastupují v německé kinematografii prototyp trvanlivé a divácky oblíbené žánrové tvorby, která má za sebou velmi dlouhou a zajímavou historii. Rozhodně se však nedá říct, že by heimatfilmy patřily minulosti – tyto lokálně specifické snímky vznikají i v současnosti, přičemž centrem jejich produkce je Bavorsko. Tamější tvůrci jako Marcus H. Rosenmüller, Joseph Vilsmaier nebo Hans Steinbichler s úspěchem navazují na odkaz tradičního žánru, úzce spjatého s prostředím venkova. Rozvoj heimatfilmu jednadvacátého století je přitom rozhodujícím způsobem podmíněn systematickou grantovou podporou.
Hausham je obec v bavorském podhůří, nacházející se padesát kilometrů jižně od Mnichova. Zatímco ještě před pár lety toto místo sotva někdo znal, dnes se s ním spojuje tvář mladého bavorského kina. Marcus H. Rosenmüller, v současnosti nejúspěšnější režisér působící v bavorském regionu, si dokonce záměrně přidal své rodiště do jména. Prostřední iniciála H odkazuje právě k Haushamu a má zdůrazňovat jeho sepětí s domovem, které je pro heimatfilmy typické. Rosenmüllerovi se podařilo oslnit publikum rozvernými komediemi, jež oslavují život a v nichž postavy mluví bavorským nářečím. Jeho tvorba je dokladem toho, že i v 21. století lze dosáhnout úspěchu s regionálně pojatými filmy.
Zatímco hollywoodská studia se se svými velkorozpočtovými produkcemi orientují na stále širší, globálnější publikum, někteří němečtí filmaři volí strategii opačnou – objevují lokální témata, jež mají šanci uspět u specifických segmentů publika. V současné německé kinematografii tak vznikají velkoměstské filmy z Berlína, Mnichova a Hamburgu, „gaunerské“ komedie z Porůří nebo východoněmecké filmy pro děti. Nejpozoruhodnější se však zdá právě vítězné tažení filmů z Bavorska, přičemž výrazný podíl má na tomto trendu Rosenmüller. V uplynulých osmi letech natočil deset filmů, čímž se zařadil mezi nejproduktivnější německé režiséry.
Znovuobjevený heimatfilm
Rosenmüllerův celovečerní debut Kdo dřív umře, je déle mrtvý (Wer früher stirbt, ist länger tot, 2006) se odehrává v malé bavorské vesnici a osvěžujícím fraškovitým způsobem vypráví o jedenáctiletém chlapci, který sní o nesmrtelnosti. Kvůli jeho snu se však musí se svým životem rozloučit rozličná domácí zvířata a také babička ze sousedství – chlapec totiž mnohé výroky dospělých bere doslova. Režisér propojuje prvky lidového divadla se surrealistickými snovými výjevy a začleňuje do vyprávění groteskní gagy a žánrové citace. S trochou nadsázky bychom mohli styl snímku popsat jako kdyby Laurel a Hardy spolupracovali s Françoisem Truffautem nebo Emirem Kusturicou.
Film je zároveň pevně spjat s prostorem a jazykem Rosenmüllerova rodného kraje. Na premiéře v létě 2006 režisér přímo prohlásil: „V mém filmu se mluví nářečím a odehrává se v mojí vlasti. Proto je to také heimatfilm.“ Jedná se o celkem odvážný výrok už jen proto, že mnoho diváků si heimatfilm dodnes spojuje s kýčovitou idylou filmů 50. let. Heimatfilm se řadí k nejtrvanlivějším a divácky nejúspěšnějším německým žánrům, který má kořeny v kultuře 19. století a ve své klasické podobě nabízí sentimentální a značně idealizovanou reprezentaci prostředí venkova a jeho obyvatel. Pro tyto snímky bývala typická „pohlednicová estetika“ – často se odehrávaly ve spektakulární horské krajině a jejich tvůrci neusilovali o reálný popis událostí. V poválečné době byly nesmírně populární filmy jako Schwarzwaldmädel (Dívka z černého lesa, 1950) nebo Grün ist die Heide (Zelená je louka, 1951), které propagovaly čirou únikovost. Teprve v 70. a 80. letech se v rámci Nového německého filmu objevily první snahy o revizi tradičních konvencí heimatfilmu např. v dílech Herberta Achternbusche nebo Josefa Rödla. Dlouhou dobu však trvalo, než diváci rozpoznali, že nové heimatfilmy už nemají s těmi starými příliš společného. Rosenmüller přitom není jediným mladým filmařem, který se pokusil znovuobjevit tento žánr pro současné publikum.
Snímek Kdo dřív zemře, je déle mrtvý zhlédly v kinech bezmála dva milióny diváků a stal se jedním z nejúspěšnějších německých filmů roku 2006. Daný výsledek je o to pozoruhodnější, že kvůli specifickému nářečí a pro nebavorské publikum nezvyklému až exotickému humoru byl Rosenmüllerův film k vidění skoro jen v bavorských kinech.
Kmotřička smrt a sex po telefonu
Od té doby vznikalo v Bavorsku, které je druhou největší spolkovou zemí Německa s dvanácti milióny obyvateli, stále více filmů v nářečí. Jejich úspěch spočíval především v sympaticky vyhlížejících postavách, humoru a zužitkování lokálního venkovského koloritu. Např. mnichovský režisér Joseph Vilsmaier adaptoval v roce 2008 oblíbenou divadelní hru Die Geschichte vom Brandner Kaspar (Příběh Brandnera Kaspara) o staříkovi, který uzavře sázku se smrtí a získá dalších jednadvacet let života. Film se stal jedním z největších komerčních úspěchů celé Vilsmaierovy kariéry. Milión diváků oslovil o tři roky později také příběh trojice dam z východních Bavor – snímek Eine ganz heiße Nummer (Žhavé číslo) se odehrává v Bavorském lese poblíž českých hranic a vypráví o třech prodavačkách, které chtějí zabránit hrozícímu krachu vlastního obchodu s potravinami tím, že začnou provozovat finančně lukrativní službu sex po telefonu.
Aktuálně lákají publikum do kina dobrodružství bavorského vesnického policisty Franze Eberhofera. Kriminální komedie Dampfnudelblues (Blues nudlí na páře, 2013) čerpá ze stejnojmenné knižní předlohy Rity Falk, která je oblíbená především v Bavorsku. Snímek režiséra Eda Herzoga se stal v loňském roce patrně největším překvapením letní filmové sezóny. Ačkoliv nikdo původně nepočítal s výrazným diváckým ohlasem, film se udržel na programech kin několik měsíců. Proto bylo rychle rozhodnuto natočit pokračování. Snímek Winterkartoffelknödel (Zimní bramborové knedlíky) měl premiéru v říjnu 2014 a jen za několik týdnů předstihl v celkových výsledcích svého předchůdce.
Zmiňovaný typ filmů se těší masivní popularitě především ve venkovských regionech. Novodobé heimatfilmy přitahují publikum nejen svým komediálním potenciálem, ale také proto, že pracují s motivy vlastenectví, tradice a rodiny – tedy s hodnotami, o něž diváci v době, kdy se (nejen bavorská) společnost stala konzervativnější, znovu projevují zájem. Za svůj úspěch vděčí tyto snímky dále i tomu, že si je navzájem doporučují přátelé a známí. V tomto případě skutečně platí, že neexistuje lepší forma propagace než „šeptanda“, díky níž se bavorským filmům daří i finančně. Nakonec se totiž hrají z větší části pouze v Bavorsku, většina ostatních Němců je nemá možnost vidět v kině.
„...vlast je tam, kde to bolí“
I když se z předešlých odstavců zdá, že všechny současné bavorské filmy spoléhají z žánrového hlediska především na humor, nemusí to být vždy pravidlem. V posledních letech vznikly i dramatické filmy o bavorských lidových legendách (např. Rosenmüller zpracoval v roce 2008 ve snímku Räuber Kneißl osudy legendárního zbojníka Mathiase Kneissla) nebo o bavorských tradicích (třeba snímek Kasimir und Karoline z roku 2011 – milostný příběh situovaný do prostředí mnichovského Oktoberfestu). Nicméně, dramatické náměty se prosazují u publika mnohem hůře. Zajímavě obsazený, vysokorozpočtový životopisný Ludvík II. Bavorský (Ludwig II) o bavorském pohádkovém králi z roku 2012 propadl. Podobně ani produkčně nákladný dokumentární projekt Josefa Vilsmaiera Bavaria – Traumreise durch Bayern (Bavaria – Cesta snů Bavorskem, 2012) nebo kritikou ceněné rodinné drama Zimní cesta (Winterreise, 2006) u publika příliš neuspěly. Režisér Hans Steinbichler přitom posledně zmiňovaným filmem pomohl udat nový, temnější směr heimatfilmu. V jednom z rozhovorů prohlásil, že „(...) vlast je tam, kde to bolí“ a v Zimní cestě toto vlastní přesvědčení působivě prokázal.
Rosenmüllera, Vilsmaiera nebo Steinbichlera spojuje kromě záliby v bavorském prostředí také fakt, že realizují své filmy s podporou FilmFernsehFonds Bayern (FFF Bayern). Tato v Mnichově sídlící instituce má ročně k dispozici kolem 28 milionů eur, čímž se řadí k nejdůležitějším orgánům podporujícím filmovou tvorbu v Německu. Díky podpůrným programům FFF Bayern získávají prostředky celovečerní i televizní filmy, tvorba mladých autorů nebo scénáře a distribuční aktivity. Bez takto přidělovaných financí by nikdy nevznikly tituly jako Kdo dřív umře, je déle mrtvý nebo Žhavé číslo.
Bavorská tvorba má navíc v rámci FFF Bayern zvláštní status. Tamější referent podpory Nikolaus Prediger se o ní vyjádřil následovně: „Tyto filmy nám jako bavorské organizaci zaměřené na filmovou podporu leží obzvlášť na srdci.“ Při různých filmových prezentacích, které FFF Bayern pravidelně pořádá v zahraničí, je po současné bavorské tvorbě poměrně velká poptávka. Ostatně i na každoročním Festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest bývají na programu filmy z Bavorska. I přes pokračující zájem a divácký úspěch však musí být jejich režiséři obezřetní. Například komediální a život oslavující filmy Marcuse H. Rosenmüllera si jsou sice navzájem podobné, ale jejich autor pečlivě dbá na to, aby se neopakoval. V posledních letech se proto Rosenmüller zaměřil také na snímky pro děti, sportovní komedie nebo historické filmy. Jak řekl v nedávném rozhovoru jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Christian Lerch: „Bavorské kino nesmí ustrnout, musí se dál vyvíjet. Jinak bude nudné.“
Překlad Richard Guniš, Petra Forstová.
[foto: Dampfnudelblues, Ed Herzog, 2013]