Přežije autorský dokument ve veřejnoprávní televizi?
O krizi televizí již bylo napsáno hodně, přesto se zdá, že nikdo zatím nemá přesnější představu o jejich budoucnosti. O tom, zda najdou diváky i mezi mladší generací zvyklou stahovat filmy z internetu nebo jak budou schopny v budoucnu spolufinancovat filmovou produkci. Jisté je, že televizím stárnou diváci a odcházejí důležité zdroje z reklamy. Velké evropské veřejnoprávní televize (anglická BBC, francouzská Arte, německé ARD a ZDF) se z koprodukcí spíše stahují, čekají na hotové filmy a ustupují z autorské tvorby – včetně dokumentární. I jiné země čelí problémům s financováním dokumentů, jak ostatně dokazuje i současná produkce České televize. Systém tvůrčích skupin zvýšil tlak na snižující se finanční podporu a dokumenty na programových radách soupeří se seriálovou tvorbou a estrádami. O to zajímavější je srovnání s USA, kde podobná situace nastala dříve.
Srovnání současného stavu autorského dokumentu, jeho cesty k divákovi a budování renomé ve Spojených státech a Evropě nabízí Simon Kilmurry, výkonný producent prestižního amerického kanálu POV specializujícího se na uvádění dokumentárních filmů, který byl hostem letošního mezinárodního workshopu DOK.Incubator zaměřeného na podporu dokumentů v jejich závěrečné fázi produkce.
Cesta k milionům
Přestože POV není financován ze státní podpory ani z koncesionářských poplatků, nabízí to nejlepší z celosvětové dokumentární tvorby. Od svého založení v roce 1988 odvysílal přes tři sta autorských dokumentů a od roku 2006, kdy Simon Kilmurry převzal vedení, získal celkem dvanáct cen Emmy v dokumentární kategorii a dalších padesát nominací. POV úzce spolupracuje s jedinou americkou veřejnoprávní televizí Public Broadcasting Service (PBS), jež funguje spíše jako konsorcium sjednocující pořady pro vysílání pro všechny stanice, které si z tohoto obsahu vybírají. Nezisková PBS sdružuje 354 veřejnoprávních televizních s pokrytím 98% amerických domácností. POV je největší nezávislý dokumentární kanál v USA, který nabízí konsorciu své filmy, jež nakupuje i koprodukuje. Je tak jednou z mála možností pro nezávislý a autorský film dostat se do vysílání, k publiku čítajícímu několik milionů diváků. Kilmurry odhaduje celonárodní čísla kolem milionu a půl za první vysílací den a až dvojnásobek za první týden, kdy je dokument uveden na různých stanicích až osmkrát.
POV dodává PBS mezi sedmnácti a dvaceti celovečerními dokumentárními filmy ročně. Zhruba polovinu z nich koprodukuje – ovšem to se týká téměř výhradně amerických snímků. Druhou polovinu autorských dokumentů americké i světové produkce POV nakupuje již dokončené. Vybírá si je jak z tisíce přihlášek, které každý rok dostane, tak na mezinárodních festivalech a pitching fórech jako IDFA či Sheffield. Na festivalech se Kilmurry seznamuje s tvůrci desítek až stovek filmů, setrvává s nimi v kontaktu několik měsíců i let a sleduje jejich vývoj. Jak ale v takové konkurenci uspět?
„Nepreferujeme žádná konkrétní témata. Při výběru filmů se spíše soustředíme na styl vyprávění, filmovou řeč. Pokud se film zabývá současným celospolečenským tématem, ke kterému přistupuje tvůrce autorsky, pak nezáleží na tom, jestli je to rodinný příběh nebo film rozkrývající celospolečenské tabu,“ vysvětluje Kilmurry. Odkazuje přitom na film After Tiller (Martha Shane, Lana Wilson; 2013) nominovaný loni na velkou cenu Sundance, jenž citlivě sleduje poslední čtyři lékaře v USA, kteří provádějí interrupce v pozdním stadiu těhotenství. Po odvysílání dokumentu strhly organizace bojující proti interrupci kampaň, která vyústila v petici s padesáti tisíci podpisy vyzývající PBS, aby dokument z vysílání stáhla. PBS nakonec i přes rozsáhlé protesty dokument 1. září odvysílala. „Jako veřejnoprávní televize se nesmíme bát vážných témat. Nevybíráme si ale jen ta kontroverzní, chceme být značkou vysoké filmové kvality. Hledáme filmy, které jsou dotažené do konce, do důsledku původních autorských rozhodnutí. A takových filmů není ani v globálním měřítku mnoho. Proto jezdím na workshopy jako je DOK.Incubator, kde jsem našel například film Dance for Me (Katrine Philp, 2012), intimní sondu o dospívání, mladistvých snech, ale také o významu rodinných pout v dnešním multikulturním zmenšujícím se světě,“ dodal Kilmurry ke dramaturgii stanice.
Vysílání není konec
POV se tedy nezaměřuje jen na dokumenty zacílené na populární téma jako zbraně, fast foody, celebrity, korporace, ale třeba i úroveň vzdělání na veřejných školách pro Afroameričany z dílen Michaela Moora nebo Morgana Spurlocka. I když i tyto filmy se ve výběru najdou: například na Oscara nominované Food Inc. (Robert Kenner, 2008), v němž tvůrci sledují vliv nadnárodních korporací na potravinářský průmysl, nebo projaderný, kontroverzní Pandora’s Promise (Robert Stone, 2013), který Kilmurry nejen koprodukoval, ale dohlížel i na jeho dramaturgii. A to není jediná forma pomoci, jíž POV nabízí všem dokumentům svého portfolia.
„Čím dál více se ukazuje, že chce-li televize jako médium přežít, potřebuje najít pro své filmy co nejširší diváckou obec. Koupit pro televizní vysílání v USA a Kanadě všechna práva tak, jako to dělá například HBO, vám dává jako médiu exkluzivitu, ale dlouhodobě nepřinese jiné diváky než ty, co už máte,“ vysvětluje Kilmurry, proč nechává POV filmům, které nakoupí, poměrně velkou svobodu, pobízí je k účasti na festivalech, k navázání kontaktů se sales agenty pro distribuci v dalších teritoriích a pomáhá producentům s masivní kampaní. Což je podpora, jež v Česku stále spíše chybí. Po odvysílání POV filmy putují po USA a jsou promítány zdarma na stovkách míst. „Máme celé oddělení, které se zaměřuje pouze na tyto komunitní projekce – od univerzit, kostelů až po Capitol Hill,“ upřesňuje strategii Kilmurry. Po projekcích následuje setkání s tvůrci či hostem, což pomáhá podpořit film i téma a vytváří prostor pro debatu. POV také poskytuje divákům zdarma online i tištěné materiály. Taková podpora je pro budoucí autorskou tvorbu důležitá. I pokud režisér natočí výjimečný film, není ještě zaručeno, že se o něm filmová industry dozví. Je proto klíčové, aby se filmy dostávaly na festivaly, ale zároveň aby už dlouho před premiérou měli jejich producenti představu, pro koho film točí a jakou strategii cesty k divákům zvolí.
České dokumenty prorážejí do světa
Co z evropské tvorby se objevuje v nabídce POV? „Tematické dokumenty jsou často méně zajímavé, protože přesvědčují diváky o něčem, o čem často již přesvědčeni jsou, a tak mívají kratší život. Oproti tomu evropský přístup k dokumentární tvorbě je intimnější, zaměřený na hlavní protagonisty nebo na lidi na okraji společnosti, což považuji za zajímavé,“ říká Kilmurry. V POV se tak jednou za čas objevují autorské filmy z východní Evropy, český dokument mezi nimi zatím není. „Dodnes jsem o českém dokumentu moc neslyšel, ale proto jsem zde. Stále hledáme nová témata a výjimečný talent a už jsem zde několik zajímavých příběhů viděl.“ Kilmurry má přitom na mysli dokument Evy Tomanové v produkci Jiřího Konečného Stále spolu, který zvažuje hranice alternativního životního stylu a bude jediným českým zástupcem na největším evropském festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu, a snímek Cukr blog Andrey Culkové, investigativně-intimní zpověď o závislosti na rafinovaném cukru, který bude mít premiéru na CPH:DOX v Kodani. Otázkou zůstává, jestli se těmto dokumentům podaří prolomit evropskou bariéru a dostat se k mnohem většímu počtu diváků.