Můj přítel Godard – obtížný současník

Když se mě někdo zeptá, odkdy znám Godarda, odpovím: od U konce s dechem (À bout de souffle). Jeho film z roku 1959 je pro mě filmem filmů. Je ztělesněním moderní kinematografie. Působí v každé době. Mám ho za anticipovaný punk: nemáš žádnou šanci, ale chyť se jí.

Počátkem šedesátých let jsem Godarda viděl poprvé a od té doby nejmíň dvacetkrát. Osobně jsme se setkali až o několik let později. Pro mne byl už tehdy mýtus, on mě ještě neznal. K našemu sblížení došlo až v roce 1968. Později mi řekl, že mne tehdy viděl na demonstraci proti propuštění šéfa francouzské cinematéky Henriho Langloise, kterého chtěl vyhodit ministr kultury André Malraux. Tehdy tam přišla spousta filmařů. Byl jsem tam s několika kamarády a měl jsem na tribuně krátký proslov.

Maoista
Godard byl počátkem roku 1967 často v Nanterre, kde připravoval s Anne Wiazemsky Číňanku (La chinoise). Byl tam taky v březnu 1968, když jsme obsadili tamější univerzitu. Pro mě bylo obsazení univerzity mou první politickou akcí. V onom roce jsme se tam několikrát setkali, protože tam Godard hodně točil. Tehdy byl ve spojení s francouzskými maoisty a k těm mě vůbec nic netáhlo.

Ale v létě 1968 jsem se v Itálii seznámil s jedním producentem, který se mne zeptal, zda bych s ním nechtěl točit film. Povídám mu z legrace: Jasně! Chtěl bych s Godardem natočit western. Tehdy totiž panovala představa, že vlastně každý je schopen udělat film. Někdo to Jeanu-Lukovi pověděl a on opáčil: Samozřejmě, že nechci dělat žádný western – ale vlastně proč ne.

Dali jsme se dohromady až na podzim 1968 v Římě. Tam se začal točit western Vítr z východu (Le vent d'est). Bylo to čisté bláznovství: mně bylo čtyřiadvacet a Jeanu-Lukovi táhlo na čtyřicítku. Každý den svolával plenární shromáždění filmového štábu, kde se hovořilo o naší denní práci, ale především o politickém významu a smyslu našeho filmu. Teprve pak se začalo točit. My mladí jsme občas vyráželi autem na pláž, kde jsme trávili celé noci. Godarda to fascinovalo, ale chodil spát do hotelu. Naše ideje ho nezajímaly, byl přece maoista. Ale způsob našeho života se mu hrozně líbil.

Maoisté byli rigidní a my zase nevypočitatelní. I když všechno samozřejmě mělo jakousi politickou formu, byl pro nás život důležitější než politika. Přesto mezi Godardem a mnou panovala vzájemná fascinace: já jsem obdivoval jeho intelektuální důslednost a on zase naši svobodu. Tehdy vznikla na place jedna fotografie, na níž mám kraťasy a hraju si s koltem. Německý Stern ji otiskl a komentoval jako scénu z filmu. Byl to ale podvod – hráli jsme si jen s filmovými rekvizitami.

Námětem filmu byla vlastně taková legrační idea, z níž se nakonec nic pořádného nevyvinulo. Godard později spolu s Jeanem-Pierrem Gorinem film dokončil a stala se z toho dost provokativní politická věc.

Pro Godarda to vlastně byla tragická doba. Tehdy ztratil Anne Wiazemsky, svou manželku. Zmizela s jedním z mých kamarádů. Celé natáčení jsem vnímal jako kus opravdického života, při němž jen mimochodem vznikal film.

Radikální postoj v umění
V oné době jsem pochopil, že Godard je člověk, který se chápe každého revolučního podnětu, aby překonal svůj dosavadní životní příběh. To je třeba vzít v úvahu, abychom mu porozuměli: celý Godardův život je vlastně neustálá vzpoura proti jeho původu a proti jeho rodině, která patřila k rasistické, fašistoidní švýcarské velkoburžoazii. Právě proto ho fascinovala revolta roku '68 a maoisté: pro něho muselo být všechno co nejradikálnější. Tak funguje jeho intelektuální a také filmové myšlení. Vždyť i nouvelle vague byla radikální kritikou předchozího francouzského cinéma qualité.

Emocionalita v životě
Na druhé straně je Godard jemný a příjemný člověk. Například mi po celá desetiletí – až do doby, kdy jsme se rozhádali – posílal vždycky v březnu pohlednici k mým politickým narozeninám. Vzpomínám si také, že když ho Anne Wiazemsky v Římě opustila, daroval ji kresbu s motivem, který se objevil také v jeho filmech: je na ní klokan – to byla ona – a v jeho břišním vaku byl on. Chtěl jí tak dát najevo, že zůstávají spolu.

Godard chce intelektuálně provokovat, ale emocionálně je velmi zranitelný. Mám ho rád také proto, že patří do rodu osamělců a takový zůstal i ve své vzpouře. V sedmdesátých letech si vyjel na Kubu, ale po celou dobu tamějšího pobytu nevykročil z hotelového pokoje. Nebyl schopen vyjít ven na ulici, protože má problémy s navazováním mezilidských kontaktů. Až teprve v Anne-Marie Miéville našel své alter ego i partnerku, s níž mohl nejen společně pracovat.

Antisemita?
Jejich první větší spoluprací byl film Tady a jinde (Ici et ailleurs) z roku 1975, proti němuž se ozvaly výtky, že je antisemitický. Godard ho natočil spolu s radikálním maoistou Gorinem v letech 1969 až 1970 v jednom palestinském táboře. A to za podivných podmínek: oba byli instrumentalizováni skupinou Fežadin, s níž se tam setkali. Když o pár let později Godard ten film – rozšířený o dotáčky Miéville – dokončoval, připojil k němu dialog, v němž se objevuje památné srovnání fotografií Goldy Meier a Adolfa Hitlera. Ten sugeruje, že Židé dělali s Palestinci totéž, co nacisté s Židy. Tady vychází najevo Godardův radikálně antisionistický, propalestinský postoj. Od té doby visí ve vzduchu otázka, zdali je Godard opravdu antisemita. Je zajímavé si ji klást, ale pro mě je neřešitelná. Nedávno jsem zavolal bývalého Godardova spolupracovníka Romaina Goupila, s nímž se dávno rozhádal – to znamená, že s ním nemluví. Rovnou jsem se ho zeptal: Co myslíš, je Jean-Luc antisemita? A on na to: Musíš si uvědomit, z jaké rodiny pochází. Jednou mi Godard povídal: Jako malé děcko jsem na mapě zapichoval vlaječky na územích, která byla dobyta wehrmachtem. A ty, Romaine, pocházíš z komunistické rodiny. Ty jsi jako děcko hrával jiné hry. A Dany zase pochází z rodiny židovských emigrantů a to je rozdíl. Proto jsme se stali tím, čím jsme.

Myslím si, že Godarovy pocity jsou v této záležitosti rozporuplné. Není prostě úplně košer. Ale je doopravdy militantní antisemita? Dělá vtipy o Židech. Jako vlastně všichni, nebo? Ale to přece nedefinuje antisemitismus. Jeho otázka je stejná jako ta Sartrova: Kdo je Židem dnešní doby? A Godard říká: dnešními Židy jsou Palestinci. On a také Sartre se atentát Palestinců na mnichovské olympiádě snažili pochopit. Oba tehdy veřejně prohlásili: To je forma palestinského odporu. Sartre to později odvolal, protože se pořád identifikoval s Židy, kteří pro něho byli symbolem pronásledování a pronásledovaných. Sartre byl propalestinský jen ve své maoistické fázi.

Ve filmu Socialismus (Film socialisme) se také vyskytuje podivné srovnání: příběh bankéře a pak ten nádherný obraz intaktní Palestiny. Pro mne je Godard absolutně velký umělec tak jako Céline, který byl antiseminta a přesto napsal jednu z nejúchvatnějších knih o válce. Nebo jako Richard Wagner, Gottfried Benn a další. Existuje prostě spousta umělců, kteří v této věci nejsou košer. Ale zůstává otázka, proč Židé tolika lidem vadí. Já prostě tvrdím: oběti nejsou per se dobří lidé. Jsou prostě jen oběti. A Godard naopak říká: Ano, Židé byli oběti, ale nejsou to dobří lidé, podívejte se na to, co teď dělají s Palestinci. Godardova formulace je scestná. Ale ani já nejsem schopen pochopit Izraelce, kteří s vědomím holocaustu provádějí takovou koloniální politiku.

Ale kritika rozhodnutí Americké filmové akademie za to, že udělila Godardovi čestného Oscara byla zcela vedle. Jak se zdá, pochopila i tato instituce, že Godard je jedním z největších filmových myslitelů. Ten, kdo filmové umění konstruuje i dekonstruuje, experimentuje s novými tóny a velkolepými obrazy a brojí proti zaběhaným tradicím.

Eklat ve Štrasburku
Náš přátelský vztah vydržel až do onoho večera, kdy jsem uváděl jeho film o Bosně Zdravím Vás, Sarajevo (Je vous salue, Sarajevo), který měl premiéru ve Štrasburku. Moderoval jsem i diskusi po skončení projekce. Bylo to někdy v roce 1994 nebo 1995 a tehdy už byly Godardovy filmy pro filmové publikum značně obtížné. Štrasburští diváci film nepochopili, byli po projekci naštvaní a do Jeana-Luka se tvrdě naváželi.

Tehdy jsem se dopustil životní chyby. Když jsem viděl, že se diskuse ubírá špatným směrem, tak jsem prohlásil: Mějte se na pozoru, máte před sebou největšího režiséra filmových dějin a mumláte tady, aniž byste cokoli pochopili. Godard natočil největší dílo filmových dějin! Jmenuje se U konce s dechem. Hned nato dostal Godard záchvat vzteku. Rozkřičel se, že si přeje, aby ten film vůbec neexistoval, protože je to nejhorší film, který kdy byl natočen. A že kdyby on měl možnost, tak by každou jeho kopii vlastnoručně zničil, aby film nikoho neobtěžoval.

Byl jsem úplně vedle. Pak nějak diskuse skončila a my jsme šli spolu s herci na večeři. Ale v restauraci diskuse pokračovala a najednou řekli herci Godardovi: Víš co? My jsme film taky nepochopili. Ty jsi s námi při natáčení vůbec nemluvil. Vůbec nikdy jsi s námi nemluvil. Všechny filmy jsme s tebou dělali, aniž by nám bylo jasné, proč je vlastně točíme. A Godard jim na to: Vy jste se o mě vůbec nezajímali. Vy jste se mě nikdy nezeptali, jestli se mám dobře, nebo špatně.

Takový Godard je. Má dojem, že se o něho a jeho filmy nikdo nezajímá. Ten večer byl trapný a bouřlivý. A Godard najednou vstal a odešel. Ale předtím ještě za všechny zaplatil. Od té doby mezi námi panovalo ticho.

Samota?
Počátkem roku 2012 mě zavolala produkční firma filmu Socialismus. Ptala se, zdali bych byl ochoten s Godardem o filmu diskutovat. On prý by to uvítal. Takže jsem se vypravil k němu na Ženevské jezero, kde má svůj dům a také Dům filmu se sbírkou. Byl jsem jen v Domě filmu. Přes foyer s obrovským množstvím knih jsem se dostal do kamrlíku se stolem a židlí a odtud dál do velké místnosti se spoustou stříhacích stolů – od prastarých až k těm nejmodernějším.

Dominantou interiéru je videotéka, obrovská sbírka se všemi filmy, které Godard nenáviděl i miloval. Slyšel jsem, že prý chce skončit s filmařinou, a tak jsem poznamenal:Z tvé sbírky by se dalo udělat Godardovo muzeum. A Godard na to jen:Ach proboha.

Náš rozhovor byl moc hezký. Některé části filmu Socialismus se mi hrozně líbily. Scény na zaoceánském parníku – kdo by vůbec přišel na myšlenku vyprávět o Evropě z takového místa. A pak ten nápad, jak obsadil svůj politický svět: Španělsko – to je španělská revoluce, republikáni proti Frankovi, Oděsa – to je ruská revoluce a Křižník Potěmkin. Janov a Neapol –italské revoluce. Řecko je pro něho původ myšlení – celá evropská tradice, kterou si tak dal dohromady. A Palestina, to je jeho sen. Je to jedinečný film – snad dokonce suma jeho racionálního Já.

Přesto jsem měl dojem, že mám co dělat s člověkem, který říká sbohem. Cítil jsem, že se mnou chce uzavřít mír. A současně se mi zdálo, že nad jeho vztahem k vnějšímu světu visí nějaká tíha. A že se mnou právě prožívá něco, co se mu jen málokdy stává: setkáváme se jako rovný s rovným. Nekonkurujeme si, pracujeme na různých planetách. To ho uvolňuje. To ho zajímá. A že ty pitomé talkshows v televizi, na které se dívá, jsou pro něho jen trénink asi tak jako tenis. Takříkajíc diskusní trénink.

To ale také znamená, že organizuje svou samotu. Celý život usiloval o to, aby nalezl rovnováhu mezi svou veřejnou osobou a osaměním. A v posledních dvaceti letech už taková rovnováha neexistuje. Zbývá jen dlouhá cesta do samoty. Ve svých filmech nám Godard chce vysvětlovat svět, ale my chceme jen jeho obrazy. To je to největší nepochopení mezi světem a jím.

Na konci našeho hovoru jsem se ho zeptal: Už nechceš točit? A on na to: Doopravdy, opravdu chci dál točit. A sice s tímhletím.

Vytáhl z tašky dvě věci. První byla propiska. Držel mi ji před obličejem a povídá: Podívej se, tu dneska mají špióni. V její špičce je kamera. Druhou byl budík. Taky se zabudovanou kamerou.

Zkrácený překlad textu publikovaného ke Godardovým osmdesátinám ve Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Čestmír Lang

Daniel Cohn-Bendit pochází z židovské rodiny. Ještě dnes provází temperamentního a provokujícího vůdce Pařížského máje 1968 pověst anarchistického buřiče. Od soudního vykázání z Francie žil převážně v Německu, kde se připojil k hnutí Zelených. Dvojnásobný poslanec Evropského parlamentu – za Německo i Francii – je známý intenzivním zájmem o kulturu. Byl moderátorem televizních kulturních magazínů a spolurealizoval řadu dokumentárních filmů.