Její výsost herečka / Grace, kněžna monacká

Životopisné filmy jsou žánrem, který hereckým představitelům přináší největší záruku širokého uznání. Slavné osudy, které se dostanou na plátno, mívají patřičně dramatický spád, táhnou se přes několik dekád a vyžadují po hercích, aby uplatnili všechny viditelné složky jejich talentu. Specifická skupina biografických filmů pak markantně vystavuje na odiv herectví ve formě kreativní práce a nikoliv jen formou vágně nahozených kategorií jako ztělesnění, převtělení nebo vykročení z typu. I když se výsledné dílo nemusí dočkat pozitivního přijetí (z poslední doby jmenujme třeba Železnou lady nebo Dianu), představitelům titulních partů se dostává od kritických soudů jakýsi generální pardon. A další plus pro herce: právě hlavní protagonisté udržují tyto filmy v živé paměti i po letech od premiéry, zatímco režiséři z těsného vztahu představitele a věrně zpodobněné centrální figury vypadávají.

To je také případ Oliviera Dahana, který v roce 2007 uhranul veřejnost filmem Edith Piaf a nyní se o stejný efekt pokouší s Grace, kněžnou monackou. Srovnání těchto filmů vybízí k úvahám o možnostech a limitech performativního uchopení takto výjimečných biografií. Obě filmová zpracování totiž v prvé řadě docela jinak přistupují k životním narativům. Zatímco Edith Piaf postupuje víceméně chronologicky a ukazuje klíčové momenty ze zpěvaččiny kariéry i soukromí, vyprávění o Grace Kelly se soustředí pouze na pár měsíců z počátku 60. let. Centrální dějová linka je řídká a veskrze pramálo zajímavá; mnohem silnější dramatický potenciál než francouzská blokáda a dvorské pletichy nese příběh o těžkém dorůstání herečky do životní role kněžny. Snímek nevnáší příliš jasno do různých mlhavých představ o tom, kdo byla skutečná Grace Kelly, a díky tomu postrádá pevný vnitřní tah. Zpočátku se postava tváří jako rebelující neřízená střela monackého dvora, poté se nám dostane několika indicií o nejisté dceři bohatého průmyslníka, až konečně finále vygraduje do série záběrů, v nichž Grace přijímá svůj pohádkový úděl a naučí se v něm pohybovat.

Snad tato neproniknutelnost hlavní hrdinky způsobuje, že dílo chronicky ulpívá na povrchu a nechává se unášet nádherou viděného. Kamera se k Nicole Kidman často přibližuje v obsesivně laděném velkém detailu, kdy přejíždí po linii vlasů, hledí do očí nebo ukazuje část tváře rámovanou vzdušnými kadeřemi. Tyto intimní nájezdy, například ve scéně projevu kněžny na plese Červeného kříže, kdy se z původního polocelku a občasných prostřihů na přihlížející dostává až ke koncentrovanému spočinutí na tváři kněžny, přitom nemotivuje naturalistická demytizace klasicky krásného obličeje, ale naopak mu dopřává milosrdné rozostření. Stylistický trik zbavuje tvář tvrdých kontur, vrásek a dalších nedostatků. V kombinaci s měkkým svícením a pastelovými barvami zůstává i uplakaná, frustrovaná žena herečkou v roli, neboť takto formálně laděné záběry nás udržují na hraně obdivu a zcizení, každopádně však na povrchu a v obdivné distanci.

V tomto ohledu je obsazení Nicole Kidman signifikantní. Umělost, dost možná i absence vlastního, osobitého projevu a naopak přesvědčivé ztvárnění předepsaných rolí totiž spojuje předobraz s jeho představitelkou. U Kidman jde o dlouhodobě pozorovatelný jev, neboť její herecké kreace vždy působí autentičtějším dojmem než občas až křečovitá veřejná sebeprezentace. Její herectví postrádá jakoukoliv živelnou spontaneitu nebo improvizační aspekt a preferuje řemeslný až technologický přístup k věci. Mezi její nejvýše hodnocené kreace patří takové party, které vždy sebereflexivně poukazují na herectví jako hru s povrchy a ustálenými konvencemi. Globální hvězda své postavy spíš prezentuje než reprezentuje, ukazuje než prožívá, avšak absence hloubky je v tomto případě obzvlášť palčivá. Hlavní postava monacké kněžny nám totiž uniká nadvakrát – jak reálná verze, tak rovněž její současná metamorfóza. Při vzpomínce na tour de force, jíž pod Dahanovým vedením před sedmi lety předvedla Marion Cotillard, propůjčující Edith Piaf tělo i emoce, se tak film Grace, kněžna monacká zplošťuje na pouhé herecké cvičení na téma nevinnost, zlost a vyrovnanost.