Když Godard a jeho pes jedou tramvají do Havany
„Nejde o to dělat politické filmy, nýbrž dělat je politicky,“ formuloval kdysi svoji tvůrčí (i životní) filosofii Jean-Luc Godard. Letos v Cannes své vize opět přetavil do politické praxe, když si nepřišel pro Zvláštní cenu poroty za snímek Adieu au langage (Sbohem řeči). V gestu ještě provokativnějším se oddaný jazyku kinematografie jako jedinému, jímž se chce a může vyjadřovat, „omluvil“ řediteli Thierry Frémaux a odcházejícímu prezidentu Gillesovi Jacobovi „dopisem v pohybu“ za svou neúčast na tiskové konferenci. V asociativní montáži doprovázené jeho chraplavým hlasem namíchal Hannah Arendt, svého psa, Boba Dylana, Francoise Truffauta s kamerou a pařížský bar Havana, „kam loni odjel tramvají zaplatit svůj dluh z roku 1968.“ Jízdě předcházel titulek Kuba, revoluci propašoval citací postavy z Alphaville.
„Ještě jednou díky za pozvání, ale víte, že se distribuce už dlouho neúčastním a nejsem tam, kde si myslíte, že jsem. Vlastně jsem se vydal po jiné cestě. Obýval jsem jiné světy, někdy léta, někdy pár sekund, pod ochranou filmových nadšenců; odešel jsem a zůstal”, vzkázal Godard s enigmatickou tečkou, že „jeho srdce už není v jeho ústech“. Godard vzal do důsledku zbytnělou „autorskou politiku“ festivalu a v době mrtvých autorů si sám pro sebe v rámci pravidel hry, která neuznává, znovu vykolíkoval (jen napůl) ironicky a v duchu politického bytí prostor auteura. Mistra, který si může dovolit nepřijet a namísto sebe zaslat audiovizuální Hass-Liebesbrief. Jak Godardovi rozumět? Odpověď se pokouší najít David Čeněk v analýze Sbohem řeči, která je jedním ze dvou textů v tematické části Film a politika věnovaných tomuto režisérovi (s. 65). Tím druhým je osobní vyznání jeho přítele Daniela Cohn-Bendita.
Godard přitom pozoruhodně obývá v čísle i jiné světy – nejenže jeho Číňanka rudě září na obálce –, ale ke „starému dědkovi“, jehož film dokáže osvěžit jako letos žádný jiný na přehlídce, se vrací i režisér Petr Václav v lehce netradičním rozhovoru pořízeném po uvedení jeho filmu Cesta ven v Cannes (s. 24). Godardův vzkaz je možné číst i jako připomínku, že festivaly jsou akce politické a to nejen nutně ve smyslu úzkém, jak si dějiny (i Godard) pamatují Cannes z roku 1968. Festivalovou politiku, do níž zapadá i sám „velký mistr“, detailně a neotřele rozebírá Jakub Felcman v reportu Systém se zhroutil (s. 6). Kauzu Cannes letos Cinepur pokrývá vydatně. Již zmíněné texty doplňuje report o soutěži a analýzy dvou výrazných snímků – Alleluia uvedeného v Quinzaine des réalisateurs a Mommy, s níž se dělil Godardův film o cenu. Mommy se, na rozdíl od vítězného Zimního snu, objevil i na programu festivalu v Karlových Varech. Důvodům, proč canneský vítěz absentoval, a jak se programová politika v Česku konané přehlídky bude muset zřejmě i kvůli nim výhledově proměnit, se věnuje Antonín Tesař (s. 12). Nemohl se přitom nedotknout – nemrskačsky – i ceny pro Mela Gibsona, jež sice přímo nesouvisí s programovým směřováním, ale s festivalovou politikou a profilem ano.
Inspirativní i příjemné čtení. Ideálně takové, abyste byli na poslední stránce u konce s dechem.