Nad méněcenností televizních seriálů
Při čtení mnohých recenzí seriálu Temný případ jsem se často setkal s formulacemi, které opakují, že takováhle míra sofistikovanosti/filmařského umu/herecké bravury/umělecké hloubky se v televizi jen tak nevidí. Důvod, proč jsem na podobná vyjádření začal být alergický, není ani tak to, že „kvalitní“ TV seriály jsou fenomén starý přinejmenším patnáct let. Vadí mi spíš neustálé připomínání toho, že bychom televizi měli brát za něco apriorně méněcenného vůči kinematografii.
Televizní seriál v téhle perspektivě pořád vypadá jako postižený bratříček, kterého je třeba pohladit po zdeformované hlavičce, kdykoli se mu povede něco, co snese srovnání s „velkým“ filmem. Podobně retardační mi přitom připadá i opačné tvrzení, které říká, že dnešní seriály jsou lepší než filmy – obvykle totiž neznamená ani tak vyzdvihování seriálů, jako spíš kritiku filmů, které jsou tak špatné, že i něco natolik pokleslého jako televize je dokáže převálcovat. Stejným syndromem dnes trpí i komiksy vůči literatuře a videohry vůči filmu a ve všech případech to znamená jednak přinejmenším implicitní degradaci těchto uměleckých forem a jednak chybný předpoklad, že by díla daných „podřadných“ druhů měla obstát vůči těm „hodnotnějším“ na jejich vlastním hřišti. Problém toho, když je nějaký komiks „poctěn“ tím, že dostane literární cenu (např. Dotter of Her Father’s Eyes od Mary a Bryana Talbotových, který v roce 2012 obdržel Costa Book Award), nebo když televizní seriál získá ocenění vyhrazené filmům (známý případ Českého lva pro Hořící keř), je právě v tom, že se tím stávající hierarchie spíš stvrzuje než zpochybňuje. Navíc doba, kdy výraz, že něco „vypadá televizně“ platil za urážku, už je dávno pryč. Naopak, v éře „zesílené kontinuity“ se většina hollywoodských filmařů už několik desetiletí shodne na tom, že práce pro televizi a práce pro film se z hlediska filmového stylu nijak výrazně neliší. Přitom není vlastně nijak těžké brát jako samozřejmé východisko, že konkrétní televizní seriály je možné na základě společných znaků srovnávat s filmy, ale že jako obecně vzaté formáty jsou vzájemně nesouměrné. Temný případ je toho dobrým příkladem. Např. chápat uzavřenou osmidílnou první sezónu jako osmihodinový film znamená zničit celou její strukturu, která velmi obratně zachází s vlastní epizodičností. Proto je sice možné, že Matthew McConaughey hrál detektiva Rusta přesvědčivěji než Rona Woodroofa v Klubu poslední naděje, ale bylo by krajně nefér, kdyby za tuto roli dostal Oscara.