Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora / Sacro GRA

„Nejprve dojde na setkání s prostředím. Z tohoto prostředí bych posléze rád udělal mytickou oblast. Mytické město, mytické místo. A poté bych rád v rámci tohoto prostoru vytvořil něco abstraktního.“ Slova režiséra Gianfranca Rosiho vystihují povahu jeho dokumentu Sacro GRA velmi přesně. Pozorovatelská optika, zacílená na konkrétní místo spíše než na postavy, se v poslední době objevuje stále častěji – z italských filmů přijde na mysl třeba tvorba Martiny Parenti a Massima D’Anolfiho, jejichž snímky Zámek a Temná hmota představují podobné časosběrné sondy do prostoru milánského letiště či vojenské zkušební střelnice.

Rosimu však slouží oblast v těsném sousedství největší městské dálnice v Itálii, římské Grande Raccordo Anulare, která „obepíná město jako prstenec Saturnu“, k něčemu maličko odlišnému. Podobně jako zmiňovaná filmařská dvojice strávil se svým „protagonistou“ (neboť ve všech zmiňovaných snímcích je prostředí tou hlavní postavou) velmi dlouhou dobu. Po celé dva roky pobýval v okolí GRA, pozoroval a hledal správný tvar. Ten je mnohem rozvolněnější než u koncentrovaného Zámku či Temné hmoty. Rosi totiž nevypovídá jen o konkrétním místě, respektive si vybral místo, které není jediným uceleným mikrosvětem a představuje tak i metaforu proměňující se urbánní krajiny a stále chatrnějšího, osamělejšího soužití lidí.

Sledujeme několik postav, ke kterým se dokument pravidelně vrací – u většiny, ne-li u všech, jde o tři zastavení, o trojici nezúčastněných vhledů. Přesto snímek nemá nějak pravidelnou strukturu, na první pohled jde o náhodně poskládaný materiál, hlavním kritériem výběru se zdá být rytmus filmu. Výběr postav a kontrasty mezi nimi však – spolu s pozvolným rytmem dálničního bezčasí – vytvářejí svébytnou poetiku; místy si spíše než na běžné observace vzpomeneme třeba na Velkou noc Petra Hátleho. Tady samozřejmě nejde o tak silně estetizovaný ponor mezi hrdiny na okraji, naopak je poměrně pozoruhodné, čeho lze dosáhnout jen pomocí trpělivosti, bez inscenace a jiných prostředků z hraného filmu, jakých využíval Hátle.

Saniťák, chlapík, který zkoumá škůdce palem, pár pronajímající svůj kýčovitý pozlacený dům pro různá natáčení a jiné účely, dvojice striptérek a prostitutek, rybář, muž s dcerou žijící v malinkatém bytě, to jsou jednotliví protagonisté, do jejichž životů několikrát nahlédneme. Štáb se účastní dramatických situací (resuscitace v sanitce), lehce bizarních výjevů (muž ležící ve své pozlacené vaně připomínající rekvizitu z filmu spíš než opravdové zařízení bytu), ale především obyčejných situací a všednodenních rozhovorů.

Přinejmenším od chvíle, kdy se objeví první záběry z lehkého nadhledu pozorující zvenku skrze okno život v maličkých bytech jednoho činžáku u dálnice, si uvědomíme, že celý film je jakýmsi vhledem do jednotlivých poněkud izolovaných světů, že nejde o žádné jednolité prostředí, ale spíše o zapouzdřené prostory, mezi nimiž žádná pojítka vniknout nemohou. Nejde jen o lidi na okraji v nějakém společenském smyslu – žijí doslova na okraji města a útržkovité portréty jejich životů promlouvají především o samotném místě, které tak úplně místem není.

Je obtížné odhlédnout od faktu, že jde o snímek, který letos – coby první dokument v dějinách – zvítězil v Benátkách. Na jedné straně je hloupé dělat hranice mezi různými žánry a formáty a naopak přínosné nespoutávat snímky do předem daných škatulek, kde se můžou spolu utkat na bezpečnější půdě. Na druhé straně Rosiho společenská metafora o proměňujícím se životě měst, jakkoli sympatická a rozhodně ne emocionálně chladná, spadá do pomyslné kategorie cen za zásluhy, případně zvláštních uznání. Dlouhé trpělivé pozorování, cit pro detail a oko pro to, kam postavit kameru, se určitě vyplatily, ale i v rámci pozorovatelské dokumentární tvorby jsem v uplynulém roce měl silnější zážitky.

Navíc držitel Velké ceny z Benátek, Toulaví psi od Tsaie Ming-lianga, umí o architektonicky i citově rozpadlém městě říci více na mnohem menším prostoru a aniž by to bylo jeho jediné či ústřední téma.