Díl, kde zemřela Gwen Stacy / The Amazing Spider-Man 2

24. 6. 2014 / Antonín Tesař
kritika

Smrt Gwen Stacy je jedním z milníků nejen spidermanovské mytologie, která výrazně formovala charakter hlavní postavy, ale také zlomem v dějinách amerického superhrdinského komiksu jako takového. Sešit The Amazing Spider-Mana z roku 1973 nadepsaný Noc, kdy zemřela Gwen Stacy totiž porušil jedno ze základních nepsaných pravidel tendejšího komiksového mainstremu, které říká, že postavy z okolních hrdinů mohou propadnout zlu, být uneseni, pokládáni za mrtvé nebo i dočasně zemřít, ale jejich skon nesmí být permanentní.

Když ale Spidermanova pavučina zachytí tělo jeho lásky padající mostní konstrukce, je pro ni už definitivně pozdě. „Romantický blázne,“ říká Green Goblin hrdinovi, který nevěřícně promlouvá k mrtvému tělu „Co se děje? Copak to nechápeš? Vždyť jsem tě zachránil...“ Tragické finále je ale jen vyvrcholením celého na svou dobu výjimečně temného příběhu procházejícího napříč několika sešity, jehož hlavním tématem je závislost. Zatímco syn Normana Osborna Harry tu bojuje se svým návykem na LSD, jeho zhrzený otec propadá mnohem nebezpečnější droze – svému vraždícímu alter egu Green Goblinovi. Celým vyprávěním navíc procházejí setkání Petera Parkera s Mary-Jane Watsonovou, která se s ním opakovaně pokouší flirtovat a jež postupně nahradí Gwen coby jeho životní láska.

Filmová verze od Sama Raimiho obsahuje scénu, která zřetelně odkazuje k tomuto komiksovému sešitu, jen místo Gwen shazuje Green Goblin z mostu Mary-Jane (Gwen totiž v této verzi vůbec nevystupuje). Spider-Man ale jako by se tu poučil z chyb svého komiksového protějšku a zachytí ženu do náruče místo do pavoučí sítě, čímž jí zachrání život. Poprvé tedy Spider-Manova láska umírá až v podání Emmy Stone ve druhém díle nové filmové série Marca Webba. Srovnání filmu The Amazing Spider-Man 2 s o čtyřicet let starším komiksem Noc, kdy zemřela Gwen Stacy ale nejlépe ukazuje, že se filmaři k této staré superhrdinské klasice staví s možná až zbytečnou naivitou. Říci, že The Amazing Spider-Man 2 je „temný“ komiksový film, je totiž asi stejně přehnané jako tvrdit totéž o Snyderovu Muži z oceli (který mnohem lépe obstojí jako megalomanský spektákl nebo coby chick-flick).

Webbův film se přitom tváří poměrně dost vážně. Fanoušci komiksu, kteří v prvním díle konečně dostali plnokrevně hláškujícího Spider-Mana, se s ním po vynikající honičce cestou na předávání maturitních diplomů (která je dost možná vrcholem celého snímku) v úvodu druhé epizody mohli zase rozloučit. Odlehčenou a nadsazenou akci totiž rychle střídá těžkopádné, osudově vážné drama, ovšem sehrané se samými jednorozměrnými loutkami. Klišovité zvraty jako obrat Harryho Osborna od dobra ke zlu jsou přitom ještě lepší variantou – postava Maxe Dillona alias superpadoucha Electra, která všechny své činy odvíjí od toho, jestli si ji někdo jiný všiml nebo si zapamatoval její jméno, je co do vlastní povahy i motivací svého jednání žalostně chudá nevěrohodná i na formát superhrdinského filmu pro děti. Na rozdíl od Noci, kdy zemřela Gwen Stacy je ale The Amazing Spider-Man 2 zároveň spolehlivě odtržený od problémů skutečného světa. Všechny konflikty se odvíjejí uvnitř spidermanovské mytologie týkající se zlotřilé korporace Oscorp, vztahu Petera a Gwen a Peterovy starosti o osud vlastních rodičů. Mary-Jane coby žena, jež na hrobě Peterovy první lásky vystaví hrdinův nový milostný vztah, tu úplně chybí a tragičnost Gweniny smrti je ve filmu ohlášována jen prostinkým motivem zlé sudby v podobě ducha dívčina zemřelého otce.

Toto srovnání samozřejmě může působit nefér vzhledem k tomu, že od superhrdinských filmů se realismus ani rafinovanost příliš očekávat nedá. Přelomový okamžik Gweniny smrti ale i ve světě filmového Spider-Mana, kde v majestátně destruktivních akčních scénách neumírá nikdo a smrt je vyhrazena víceméně jen pro rodiče důležitých postav, přeci jen vyžaduje adekvátní předehru. Ve Webbově filmu ale z celkového schematického vyprávění poněkud nejapně trčí. Hlavním lákadlem filmu tak zůstává hrstka velmi dobře natočených akčních scén, kde výrazně vertikální rozložení akce umožňuje dobře využít 3D technologii, oddělených předvídatelnou a nepříliš zábavnou vatou.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Blockbuster

93 / červen 2014
Více