Tenkrát na Wall Street / Vlk z Wall Street

Snímky z prostředí velkého amerického byznysu se periodicky navracejí, jen jejich tón se mění podle potřeby doby. Zatímco osmdesátkové příběhy reflektující světonázor yuppies byly víceméně tušenou apologií bezskrupulózních obchodních praktik (Wall Street, Podnikavá dívka), post-krizová podobenství finančního epicentra působí oproti svým předchůdcům buď mnohem víc krotce (Wall Street: Peníze nikdy nespí, The Company Men) nebo jsou rétoricky a levicově vyhrocenější (Inside Job, 99%: The Occupy Wall Street Collaborative Film).

Až zhýrale zábavná autobiografie Jordana Belforta se však oběma přístupům zákonitě vzpouzí. Navzdory postavě agenta FBI Patricka Denhama se snímek rovněž neopírá o konflikt dvou silných osobností, stojících na opačných stranách etického a právního spektra (jako ve Skryté identitě – neméně zdařilé spolupráci Leonarda DiCapria se Scorsesem), ale spíš polemizuje s novou verzí amerického hrdiny. Zatímco dřívější maskulinní ideál toho příliš nenamluvil, přičemž tato příznačná zamlklost signifikovala tušenou hrozbu, současné vzory oplývají podobnou dikcí v rytmu staccata jako mluva hrdinek klasických screwball komedií. Od lakonických noirových detektivů, westernových solitérů a figur sehraných Robertem de Nirem ve Scorseseho režii se dostáváme až k agresivně výmluvným manipulátorům. Nejde však jen o nesmyslné hromadění slov, jak to ostatně ve finále při opakování triku s perem demonstruje zklidněný Belfort, ale o jistou vychytralou vyjadřovací ekonomii.

Vlk z Wall Street tak v něčem navazuje na Scorseseho mafiánské filmy z první poloviny 90. let (Mafiáni, Casino), ať už co do fascinace charismatickými kriminálníky, stopáže nebo stylové vytříbenosti. Novinka je ale těkavá a rozbíhavá série hédonisticky laděných výjevů, spíš než rekonstrukce zločinného jednání hamižných makléřů. Ostatně sám Belfort se několikrát pokusí osvětlit protiprávní podstatu svých činů, ale nakonec v jakémsi scenáristickém „his master's voice“ a s pohledem upřeným přímo do kamery na složitý ekonomický žargon rezignuje. Právem oslavovaný výkon Leonarda DiCapria je pohříchu eklektický, a to v nejlepším slova smyslu. Ve svém ztvárnění Jordana Belforta herec činí to, o čemž se Tom Cruise domníval, že předvádí v ceněném indie filmu Magnolia, konkrétně ve scéně „Respect the Cock.“ Dlužno dodat, že Cruiseova role měla k dispozici mnohem menší prostor a docela jiný dramatický oblouk, ale motivační projev obratného spíkra a egoistického zhýralce oba party spojuje. DiCapriův makléř rovněž upomíná na Gordona Gekka, do nějž se stylizoval i sám Belfort anebo na sexuálně krátkodechého pozéra Clydea Barrowa z filmu Bonnie and Clyde. Citací a parafrází by se rozhodně našlo víc; v konečném důsledku však poukazují na povahu této herecké kreace spíš jako mimetického osvojování si ustálených gest, póz a mluvy sebestředných finančníků než na hlubinný psychologický ponor. Tento ne zcela běžný herecký přístup odpovídá již zmíněné konstrukci filmu coby sledu volněji poskládaných kauzálních událostí. Rámcový náznak katarzního zkrocení zlého muže nepotvrzují žádné hluboké a kajícné promluvy, ale zase jen vnější charakterizace – ať už skutečnost, že po dlouhé době Belfort před plným auditoriem nechává mluvit ostatní namísto sebe, anebo třeba změna kostýmu, kdy překombinované obleky v dravých barvách s doplňky zdůrazňujícími status nových peněz vystřídá ležérně nedopnutá prostá bílá košile.

Nejen hlavní hvězda filmu má za sebou silný rok, ale také Matthew McConaughey překvapivě dorůstá ve výraznou hereckou osobnost; dokonce natolik silnou, že svou skoro cameo roli ve Vlkovi z Wall Street dovedl zužitkovat na maximum. I když McConaugheyho čas na plátně vyprší během úvodních dvaceti minut, vzpomínka na rozhovor Jordana a jeho makléřského guru pulzuje v pozadí po celý zbytek filmu v jakémsi efektu matky Scarlett O'Harové. Mihnout se, zabušit do hrudi a nechat za sebou brázdu koksu jako tušenou vzpomínku na ztracenou nevinnost.