Dramatická plavba středním proudem / Kapitán Phillips

Pro Paula Greengrasse není námět Kapitána Phillipse, vycházející ze skutečného přepadení americké nákladní lodi skupinou somálských pirátů, překvapivou volbou. Na jeho předchozí tvorbu navazuje už tím, že se dotýká aktuálních politických nebo válečných konfliktů a adaptuje reálné události. Očekávatelný je i kvazidokumentární styl, kterým je látka zpracována. Přesto v díle pokračují nápadné posuny ke stále výraznějším kompromisům mezi „reportážně“ působícími inscenacemi vyhrocených dějů a hollywoodským vyprávěním.

Kapitán Phillips je třetí Greengrassova adaptace skutečných událostí. První byl snímek Krvavá neděle o krveprolití při demonstraci v severoirském Derry a druhou Let číslo 93 rekonstruující únosy letadel a následné teroristické útoky z 11. září. V obou případech, stejně jako v Kapitánu Phillipsovi, Greengrass zvyšuje autenticitu hlediskovými záběry a častým využitím ruční kamery. Za jakýsi mezistupeň mezi předchozí linií Greengrassovy tvorby a jeho novinkou ovšem můžeme považovat Greengrassův předchozí film Zelená zóna. Ačkoliv se přímo nezakládá na skutečných událostech, nabízí jak reflexi problematických motivů amerického vpádu do Iráku, tak hyperrealistické, zpravodajsky stylizované zpracování. Nově ale snímek mnohem víc využívá komponované hudby, zejména v kontrastu s Krvavou nedělí, v níž se hudba objeví až v závěrečných titulcích. Kapitán Phillips k tomu navíc citelně oslabuje „dokumentaristické“ postupy a celkově vzato nepůsobí ani tolik kriticky. Zdůraznění rizik spojených s námořní přepravou sice lze vzít jako poukaz k negativním důsledkům globalizace, nicméně příčinám samotného přepadení nebo problematice mezinárodní lodní dopravy se věnuje jen povrchně. Námořní pěchota zasahující proti pirátům postupuje sice chladnokrevně, ale naprosto systematicky a účelně – opět v příkrém kontrastu s předchozími filmy, v nichž ozbrojené složky vždy nějakým způsobem selhávají.

Nejvýraznějším posunem oproti předchozím Greengrassovým filmům „podle skutečnosti“ ovšem prochází způsob, jakým vyprávění využívá postavy a jejich kolektivy. V prvních dvou snímcích byl ústřední konflikt inscenovaný jako střet názorově opozičních skupin, ve kterých individuality jednotlivých aktérů ustupovaly spíše do pozadí. V Kapitánu Phillipsovi ale protikladné strany reprezentují především dva jedinci – šéf somálské pirátské posádky Muse, marně toužící po americké lodi, a velitel amerického nákladního plavidla Richard Phillips. Mezi oběma vůdci se navíc, přes počáteční kontrast pirátského chaosu a americké organizovanosti, objevují určité paralely – oba kapitáni musí potlačovat vzpurné tendence své posádky a ve finále zůstávají ve svém velitelském osamění odkázáni na pomoc nadřízených složek. Tento typicky „žánrový“ způsob vyprávění ovšem nekončí tím, že tu proti sobě stojí dva antagonisté. Postava kapitána Phillipse výrazně ční nad všemi ostatními figurami snímku, ať už co do povahové drobnokresby a morálky, nebo samotného času, který je mu na plátně věnován. Takto jedinečně nastavenému hrdinovi odpovídá i hvězdné obsazení Toma Hankse, kterým Greengrass vyměnil dřívější tendenci pracovat s neznámými tvářemi či neherci (v případě Letu č. 93 mimo jiné s několika svědky samotných útoků z 11. září) za příklon k obsazování slavných jmen do titulních rolí. Ten je patrný nejen na jeho příspěvcích do bourneovské série, kde se vzhledem k jejich žánrové příslušnosti dá očekávat, ale také v Zelené zóně, v níž hlavní postavu ztvárnil Matt Damon.

Greengrass tak oproti svým předchozím dokumentárně stylizovaným dramatům v mnoha ohledech „slevuje“ z přísných principů, které si stanovil v Krvavé neděli. Příznakem toho může být i fakt, že stejně jako v případě Zelené zóny ani tentokrát není autorem scénáře. Ještě podstatnější změny se ovšem dějí v rovině stylu, které už jsou do značné míry režisérovou doménou. Lze tak říci, že přestože si Greengrass zachovává velkou míru konzistence a odstup od Hollywoodu, zdá se, že stále silněji tíhne k žánrovým konvencím.