Muži v rondonu: Stručně k inscenačním, etickým a recepčním aspektům českých kulinárních reality show
Málokterý televizní formát vzbudil v posledních letech tolik zájmu u diváků i televizních stanic jako kulinární reality show. Tyto programy nejsou pochopitelně jediným iniciátorem nárůstu zájmu Čechů o gastronomii, ale jako takové asi nejvíc přispívají ke zvyšování povědomí o tom, co a jak jíme. Zdá se tedy, že nazrál čas podívat se blíže na to, jak jsou tuzemské „pořady o vaření“ konstruovány, jaká rétorika a ideologie je provází a jakým způsobem pracují s předpokládaným divákem./1
Kuchaři, kam se člověk podívá
Televizní kuchařské show patří k nejstarším televizním žánrům/2 a po celém světě existují stovky lokálně (a někdy i globálně) fungujících pořadů. Největší dopad na současnou podobu tohoto typu programu však zřejmě mají britské formáty proslulého skotského restauratéra Gordona Ramsayho Ramsay's Kitchen Nightmares (2004) a Hell's Kitchen (2005). A i když naprostá většina těchto programů klade velký důraz na edukativní složku, některé se soustředí primárně na zábavný aspekt a vysokooktanovou show. Například japonský Iron Chef se dočkal v letech 1993–1999 309 epizod a četných speciálů a z jeho novější britské verze se odštěpily další tři samostatné série. Kromě jednotlivých pořadů také existují celé specializované kanály, na nichž se vaří takřka nepřetržitě./3
Produkce „pořadů o vaření“ je pro televizní kanál ekonomicky velmi výhodná a jedinou větší investici představuje vybudování a udržování více či méně velkoryse řešené televizní kuchyně, kde může většina kuchařů i s přizvanými hosty vařit bez větších změn celé roky: Babicovy dobroty (2008), Co bude dnes k večeři? (2010), Když vaří táta (2012). Pro výjezdovou či sezónní variantu pořadu se operativně využije pojízdná kuchyně (Kluci v akci, 2005), vybavení restaurací spřátelených šéfkuchařů nebo sponzorů pořadu (Na nože, 2010). V některých případech není nutná ani tato prvotní investice, neboť Emanuele Ridi (S Italem v kuchyni, 2009) či bývalá šéfredaktorka časopisu Apetit (Deník Dity P., 2013) vaří buďto u sebe doma nebo ve vlastní restauraci. Poslední možností pro přípravu a prezentaci zhotovených pokrmů jsou pak kuchyně soutěžících (Prostřeno, 2010) nebo miniaturní pracoviště v rámci obecněji koncipovaného a zavedeného pořadu (kuchařská část magazínu Sama doma, 1998).
Poměrně významné zastoupení v televizních kuchyních mají i české herečky – nejen alespoň částečně se vaření dotýkající a skončená hobby show Jiřiny Bohdalové Dobrá rada nad zlato (2007) a Vše o vaření (2013) Báry Vyskočilové, ale také Herbář, první původní „bylinková show“ (sic!) – od 13. října nový pořad České televize s Lindou Rybovou a Kateřinou Winterovou. Veřejnoprávní televize pak nezapomíná ani na své dětské diváky (veršující Draci v hrnci na Déčku) či na občany v gastronomické nouzi, jimž zajišťuje Kuchařskou pohotovost (2009). Pražští diváci lokální stanice Metropol TV se pak od 2. září letošního roku mohou zdokonalovat díky pořadům Mr. & Mrs. Food a Metropolitní cukrárna. Tomuto počtu specializovaných programů i oblíbenosti tématu odpovídá velikost inzertního trhu, na němž podle společnosti Admosphere utratili v roce 2012 zadavatelé v ceníkových cenách na české poměry impozantních 9,2 miliardy korun./4
Chefové a ti druzí
Nahlédneme-li na české „pořady o vaření“ pod zorným úhlem „průměrného“ televizního diváka, lze tuzemskou nabídku tohoto žánru v zásadě redukovat na paradigmatický spor Pohlreich vs. Babica, kdy oba protagonisté mají své početné příznivce i odpůrce a další kuchaři jsou „herci ve vedlejších rolích“. Třebaže neexistují přesvědčivé datové nálezy, Zdeněk Pohlreich je se svým Ano, šéfe! (2009) obvykle vnímán jako ten, kdo ukázal „ošklivou realitu“ průměrného či podprůměrného českého restauračního zařízení. Pořad vychází z britského Ramsay's Kitchen Nightmares a oproti svému vzoru se více soustřeďuje na rady v oblasti přípravy jídel v neúspěšných restauracích. Pohlreicha přitom provází pověst někoho, jehož nároky na kvalitu používaných surovin, řemeslnou perfekci i kvalitní prezentaci se poněkud vymykají možnostem průměrného českého spotřebitele a domácího „kuchtíka“. Jeho oponent Jiří Babica je špičkovými kuchaři, fanoušky vaření i food kritiky chápán jako svého druhu klaun, jehož diletantskými technickými postupy, bizarními kreacemi i prokazatelnou věcnou neznalostí problematiky (za mnohé např. „maskapone je italský tvaroh“)/5 se lze bavit. Zejména díky venkovským divačkám střední a starší generace s konzervativnějším gastronomickým náhledem však byly Babicovy dobroty ve své době nejsledovanějším pořadem v dané oblasti.
V rámci inscenačního řešení lze rozdělit „pořady o vaření“ do několika skupin. Nejjednodušší jsou v tomto ohledu fixní studiové kuchyně, které nabízejí štábu minimum příležitostí pro kreativitu: ustavující záběr v podobě polocelku (kuchyně s chefem, případně jeho hosty skrytými za kuchyňskou linkou) se pravidelně střídá s polodetaily rukou a kuchařského náčiní v hrncích a miskách. Detaily předchozí záběr informačně rozvíjejí a doplňují a velký detail slouží takřka výhradně jako estetický (prezentace hotového a nasvíceného pokrmu) či ilustrativní prvek (průchodnost masa mlýnkem, odstranění špíny škrabkou na zelenině, správné krájení cibule nebo bublinky pěny na dezertu).
Pokud se štáb vydá mimo ateliér, možnosti tvůrců se rázem rozšiřují. Oblíbené jsou charakterizační, náladotvorné či idylicky vyznívající záběry stavení a interiérů, kde se natáčí, příjezd šéfkuchaře na scénu,/6 výrazné uplatnění nalézá steadicam („promlouvání do duše“ provozovatele restaurace v Ano, šéfe! na společných procházkách či nákupy chefa a jeho klienta ve stejném pořadu). Občas registrujeme zálibné ulpívání kamery na místních pamětihodnostech nebo scenériích české přírody a zejména produktech, které tato nabízí – husy a kachny na potoce, skot na pastvě, rej čerstvých ryb v sádce, bylinkové zahrádky plné vůní. Nalézt lze i využití jeřábu či jízdy (takřka učebnicové příklady v úvodní epizodě Na nože!, kde 37 soutěžících krájí na dlouhém stole cibuli).
Z hlediska realizace je nejzajímavější Ano, šéfe!, kde jsou na natočení každé epizody vyčleněny 4 dny (plus malý dodatek v podobě následné kontroly zařízení po několika týdnech či měsících), během nichž štáb zajišťuje pořízení materiálu pro sestřih jednotlivých částí show. Vedle toho je uplatňována řada ozvláštňujících a odlehčujících postupů. Kromě pro žánr typického nahlížení kamerou přes rameno protagonisty nebo jím instruovaných kuchařů, slídivého záběrového popisu nedostatků dané restaurace (špinavé gumové těsnění lednic, plíseň na nevhodně skladovaných potravinách, mastnota na talířích či prach a zbytky jídla v rozích kuchyně) a občasně vyhrocené výměny názorů mezi chefem a zaměstnanci pohostinství, si tvůrci zpříjemňují svůj úkol nejrůznějšími legráckami. Zmínit lze například žertovnou aluzi na 30 případů majora Zemana (1974), když Zdeněk Pohlreich porcuje sekyrou maso; barbecue omylem zapsané v jídelním lístku místo BBQ jako BBC, poměrně časté zapojování místních obyvatel do úvodu epizody nebo pozvání dvojice dívek na degustační oběd.
Režie Ano, šéfe! neváhá využít autoreferenční postupy: vizuální i verbální poukázání na přítomnost kamery a zvukařů; poukázání na „autentičtější“ vyjádření provozovatele pohostinství ve zdánlivě nepovedené scéně, která byla ve finálním střihu použita; zdůrazněné využití nervozity „účinkujících“; komunikace chefa s režisérkou mimo záběr; odhalení techniky bluescreen ve scéně, kdy Zdeněk Pohlreich s hostujícím kulinárním expertem Romanem Vaňkem „přijíždějí“ na sajdkáře; zachycení několikerého pokusu o pořízení záběru a mnohé další. Zvláště invenční je práce hudební režie, která zálibně loví v žánrech elektronické hudby 90. a nultých let a občas lehce zlomyslným způsobem nakládá s některými obecně známými hudebními tématy – Ennio Morricone a Tenkrát na Západě (1968), kousavý hudební komentář ke zrychlení pohybu obrazu vařícího a hodnoceného kuchaře.
V souvislosti s pořadem Zdeňka Pohlreicha je nutné zmínit i jeho slovenskou variantu Áno, šéfe! s Jaro Žídekem, která pro mnohé diváky může představovat jazykově „učesanější“ a lidsky vřelejší verzi české show. Právě stylizovaná vulgarita, ve které je TV Prima věrná původnímu britskému formátu, bývá totiž častým deklarovaným důvodem odmítání tohoto programu u českého diváka.
„Babica v sukních“
Svérázný pokus o průnik do tuzemského trhu kulinárních programů představuje šestnáctidílný Deník Dity P., jehož vysílání Česká televize právě končí. Reakce diváků/7 i odborné veřejnosti jsou však přinejmenším rozpačité./8 Nejčastější námitky oprávněně poukazují na skutečnost, že se autorský tým až příliš zjevně inspiroval stylem pořadů Britky Nigelly Lawson: důraz na rodinu, vaření jako relaxační záležitost, květnaté popisy připravovaných pokrmů, celková upovídanost při vaření, výrazná ženskost, ba lehká frivolnost ve vztahu k jídlu i divákům. Bližší analýzou lze doložit i poměrně přesné přejímání stylistických postupů, jednotlivých scén a typů oblečení, jež Pecháčková nosí. Další námitky směřují k neškolenému a diváky v naprosté většině velmi kriticky přijímanému mluvenému projevu Dity Pecháčkové („volej, vosmažit, vokurka, vosolit, vopepřit, vymazlit, prekérka, jako, fak, fakt, čauzr, bude to úplná bomba, bude to boží“), který je v příkrém rozporu s vysoce atraktivní vizuální rovinou pořadu (včetně nákladně zařízené a minimalisticky laděné kuchyně v bytě protagonistky) i oficiální prezentací show Českou televizí, jež místy svou přepjatou dikcí působí až směšně./9
Pořad, který pro ČT režíroval David Ondříček a jehož scénář napsala matka protagonistky podle úspěšné stejnojmenné knižní kuchařky své dcery, vyznívá nechtěně komicky i proto, že selhává tam, kde by měl dle předpokladu ČT vnímat divák jeho přednosti a autenticitu: tedy jako osobní příběh Dity P., který doplňuje přípravu tří jídel v každé epizodě, i širší příběh jako rámec celého pořadu, jehož formát údajně používá jazyk dokumentárního filmu. Ani hranému dokumentu však neodpovídá naprostá inscenační a herecká topornost, kdy zvlášť nevěrohodně působí projev všech zúčastněných – předstíraně „free“ setkávání s kamarády či amatérsky natočená a zahraná scéna předání květiny Ditiným „náhodným“ obdivovatelem při nákupu na tržišti. Posměšky diskutérů pak budí i zjevná odborná pochybení. Jen v úvodní epizodě nalezneme několik lapsů a nelogičností. Pudink nedělá Dita P. domácí, ale používá kupovaný v prášku. Pudink s piškotem zalévá rumem, ale záběr na láhev s hnědou tekutinou neukazuje, o jaký typ rumu jde. Dita P. prohlásí, že „...šalotek není potřeba moc, maximálně tak 16 a půl. Víc ne. Protože čím víc šalotek, tím víc krůta.“ Hrnec s bramborovou kaší se slovy „s kaší je prekérka, je docela těžký ji ohřát“ ukládá do postele pod přikrývkou, aby nevystydl? Jahody, okurky i hrušky dozrávají v Humpolci ve stejném období roku?
K dalším vrstvám Deníku Dity P. patří naivní genderové mudrování: „Speciálně holky daleko víc voceněj čokoládovej dort, a já si myslím, že je to proto, že vlastně jednak holky vědí, co je dobrý, nepotřebujou žádný prostě srandy, chtějí rovnou čokoládu s čokoládou, ale hlavně, když voni jedí čokoládovej dort, tak už si připadaj jako, že už jsou takový malý slečny, že už jsou vlastně velký.“ Vyskytne se rovněž specifická podoba smyslnosti: „Já se šíleně ráda dotýkám masa – je to takový živočišný.“ Pro českého diváka může představovat další interpretační rovinu i skutečnost, že Dita P. se svým typem a celkovou fyziognomií podobá fikční postavě Bridget Jones.
Nezbývá než vyčkat, zda blízká budoucnost (Česko vaří s Pohlreichem živě, Herbář nebo Hospoda U Druhé šance) přinese na již poněkud „zahuštěný“ český televizní trh s vařením něco, co posune daný žánr ke stavu, který by byl – řečeno v jazyce gastronomie – al dente.
1/ V tomto textu ponechávám stranou samostatné problémy jakosti potravin dostupných v českém maloobchodě, šizení technologických postupů při jejich výrobě, specifickou problematiku excesivní lidové tvořivosti v oblasti domácího vaření (srov. široce medializovanou kauzu receptů na www.mimibazar.cz), lingvistické aspekty klamavého označování potravin a manipulaci s termíny indikujícími kvalitu („babiččino“, „domácí“, „poctivé“, „dle tradiční receptury“, „bačajka“ místo čabajka, „masličko“ vs. máslo apod.). Opomíjím rovněž otázky kvality přípravy a prezentace nápojů jako je káva a víno, podobu haute-cuisine v ČR nebo sociologické a psychologické aspekty problematiky (chuťové preference a stereotypy ve vztahu k etniku nebo národnosti, jídlo v hierarchii hodnot české rodiny, podoby stravování ve školách či zaměstnání apod.).
2/ Srov. http://content.time.com/time/arts/article/0,8599,1898153,00.html (The Evolution of TV Cooking – recenze knihy).
3/ Srov. http://www.tvpaprika.cz nebo http://www.cookingchanneltv.com.
4/ Srov. http://life.ihned.cz/c1-60872540-paulus-vs-ihnacak-reklama-hleda-nove-vyuziti-pro-kucharske-celebrity
5/ Mascarpone [maskarˈpoːne] je čerstvý, smetanový sýr s vysokým obsahem mléčného tuku, jedna ze surovin pro výrobu dezertu tiramisu.
6/ Pozoruhodný je v tomto ohledu občasný výskyt zapůjčených(?) luxusních sportovních vozů u Zdeňka Pohlreicha.
7/ Srov. zvláště diskuse na webových stránkách pořadu České televize: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10588743864-denik-dity-p/6951-o-poradu/.
8/ Srov. http://mediamania.tyden.cz/rubriky/televize-radio/sefkuchar-denik-dity-p-je-pro-amatery-my-zkusenejsi-zirame_284868.html.
9/ „Tvůrčí štáb režiséra Davida Ondříčka, s kameramanem Janem Šusterem, scenáristkou Marcelou Pecháčkovou a průvodkyní pořadem Ditou Pecháčkovou dokazuje, že moderní pořad o vaření může spojovat vizuální atraktivitu s originalitou a láskou. Vařilo se, peklo a natáčelo při východu i západu slunce, v jarním dešti, pod hvězdnou oblohou.“
(foto: FTV Prima)