Nejhorší je smrt z vyděšení / Příběh kmotra

Nový film režiséra Petra Nikolaeva lze popsat jako ekvivalent vánočního programu České televize – aniž byste ho viděli, předem víte, jaký bude, a pokud se odhodláte ho zhlédnout, vůbec ničím vás nepřekvapí. Již samotný projekt natočit celovečerní snímek na základě investigativního „bestselleru“ Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek předznamenává, že diváky čeká další příspěvek do kategorie českých exploatačních filmů (viz text New Yorku a Libni zdaleka se vyhni – Exploatační tendence v české porevoluční kinematografii v Cinepuru č. 68). Jakékoli naivní předpoklady, že by se v rukou přeceňovaného tvůrce mohlo z výchozího materiálu vyklubat něco jiného, než pochlebování předsudkům a hospodským soudům publika, se definitivně rozplynuly již s uvedením traileru. V něm patetický hlas přímo oslovuje diváky a slibuje „příběh, který potvrdí vaše nejtemnější obavy, obavy o propojení politiky a organizovaného zločinu.“

Příběh Kmotra se coby bulvárně zpracované fiktivní dílo inspirované reálnými událostmi řadí po bok dalších exploatačních fláků posledních let jako Hodinu nevíš... (r. Dan Svátek, 2009), Klíček (r. Ján Novák, 2009), Kajínek (r. Petr Jákl, 2010) či Czech Made Man (r. Tomáš Řehořek, 2011). Jenže zatímco každý ze jmenovaných titulů měl něco, co ho od konkurence odlišovalo či mu dávalo jistý punc osobitosti – ať už to byly řemeslné ambice, herecké výkony či jen míra patlalství a nesoudnosti – Nikolaevův počin zaujme snad pouze důslednou šablonovitostí. Efektně vyobrazené atrakce jako nahota, sex, násilí, velké sumy v hotovosti i etudy na téma absolutní moci či korupce, jež mají u diváků vzbudit pohoršení, se zde objevují s mechanickou pravidelností, která vyvolává dojem, že tvůrci namísto scénáře postupovali podle odškrtávacího seznamu. Namísto komplexnosti diváci dostávají okatě jednoznačné signály: hlavní zásadový policista se jmenuje Čestmír a nezkažená žena zpívá v kostelním sboru. Na druhou stranu se ale tvůrci srabácky vyhýbají jakékoli konkrétnosti co do spojování případu, ale i ryzích dějinných reálií s dodnes aktivními politiky – najednou nepadají žádná jména, pouze funkce či tajnosnubné přezdívky.

Snímek svým zpracováním i obsaženými motivy vyznívá jako digest pořadů typu Na vlastní oči. Stejně jako tyto relace se i scénář Petra Nikolaeva a Miroslava Oščatky sice tváří jako velká investigativní žurnalistika, ale přitom jen bulvárně parazituje na negativních náladách společnosti. Nutno však dodat, že Nikolaevův počin v žádném případě není svědectvím o posledních dvaceti letech, a už vůbec jej nelze brát jako časovou konzervu typu nedoceněné dobovky Nahota na prodej (r. Vít Olmer, 1993). Příběh kmotra totiž příznačně neukazuje, jaké to tehdy bylo, ale jak se dnes na onu dobu česká veřejnost dívá. Jestli tedy o nějaké éře film vypovídá, pak pouze o současnosti.

Ovšem o té nám toho naopak může říci poměrně dost, obzvláště při porovnání se zmiňovaným opusem Víta Olmera. Oba snímky spojuje angažování Lukáše Vaculíka, jenž již tři desetiletí, od dob ustanovení jeho filmové image v generačních filmech Jaroslava Soukupa, coby správňák čelící marasmu doby z diváků snímá jejich hříchy a stanovuje etické normy. Zatímco v Nahotě na prodej coby sametový idealista poznává zkažený svět, jenž funguje podle zcela jiných pravidel, v Příběhu kmotra po letech zásadového následování předpisů nakonec začne jednat na vlastní pěst. Příznačně pro dobové nálady se ale nestává aktivním bojovníkem, nýbrž zlovolným malým škůdcem v pozadí, který si prohřešky proti zásadám zodpovídá vyšším řádem. Ačkoli se vyprávění pokouší vágně naznačit, že závěrečné zastřelení mafiána a tuneláře neznámým a neviděným odstřelovačem bylo alespoň částečně dílem čestného rytíře, který na sebe vzal břímě spravedlivého boje mimo mantinely zkorumpovaného právního systému, centrálními hodnotami snímku zůstávají pasivita a bezmoc. Když Vaculíkův vypravěč Příběh kmotra uzavírá moralitami, že „žádný strom neroste do nebe“ a „na každého jednou dojde“, přináší tím hořké svědectví o společnosti, která se po ztrátě důvěry ve světské právo upíná k víře v deus ex machina. Zásah shůry totiž nejenže nenaruší celospolečenský status quo, ale navíc zajistí škodolibý pocit zadostiučinění z biblicky absolutního trestu. V tomto ohledu Příběh kmotra hraje podle žánrových pravidel, utužuje zcela nepodloženou důvěru ve „svobodná“ média a ještě dává divákům vychutnat Vedralův násilný skon ve šťavnatých zpomalených detailech.