Stařecká montáž orgasmů sopranistek / Donšajni

Letos je to padesát let, co Jiří Menzel natočil studentský film Umřel nám pan Foerster podle povídky Jindřišky Smetanové. Také většina jeho ostatních filmů byla literárními adaptacemi, u výjimečných původních námětů na scénáři vždy s někým spolupracoval. Donšajni jsou tedy jeho prvním čistě autorským dílem. Ale právě jejich čtení jako autorského snímku ještě zdůrazňuje tragickou nesoudnost kdysi invenčního režiséra.

Když Menzel natočil Obsluhoval jsem anglického krále, čeští filmoví publicisté snímek jednohlasně odmítli. V kinech přesto sklidil značný úspěch, a to s největší pravděpodobností bez ohledu na auru „hrabalovské adaptace“. U Donšajnů by však podobný rozkol mezi kvalitou a vkusem znamenal opravdové překvapení. Režisér ve více či méně předplacených rozhovorech různými slovy připomíná svou touhu dojmout diváky prostotou somnambulně poklidného toku vyprávění. Ale koho to dnes zajímá?

Podle propagačních materiálů si Menzel vytyčil jako jeden z hlavních cílů zbavit snobsky konzervativní formát opery jeho kouzla. Ve filmu ústy několika protagonistů nejednou zazní, že operu nemají rádi, ačkoli si život bez ní nedokáží představit. Podobnými frázemi se však jakákoli snaha o neškodnou nekorektnost vyčerpává. Menzel divadelní scény dávkuje sice pravidelně, ovšem bez rozpoznatelné motivace. Skrze toporně nesrozumitelné výkony operních „neherců“ jí koneckonců dosáhnout ani nemohl. Impotenci tvůrčího záměru odhaluje také způsob, jakým jsou ve filmu tyto sekvence snímány. Jeviště v průběhu jednotlivých árií sledujeme pouze dvěma způsoby. Před mnoha lety překonaným frontálním celkovým záběrem nebo okem kamery, která kolem jednající postavy mrtvolnou rychlostí opisuje půlkruh. V době hyperbolizovaně moderních přenosů z Metropolitní opery jev skutečně nevídaný.

Především postavu ztvárněnou Libuší Šafránkovou traktuje jako ideálního průvodce kýčovitě bezstarostným nahlížením světa. A mimochodem, právě o časoprostoru, ve kterém se Donšajni odehrávají, se nedozvíme nic. Zůstává pouze na recipientově fantazii, jak si zodpoví otázky ptající se po místu a čase. Na jedné straně se anekdotičnost několika sekvencí odvíjí od neochoty konkrétní postavy přizpůsobit se výdobytkům současnosti, na druhé se imigranti (konečně) vrací zpět do země a podnikatelé odpovídají ztypizovaným předobrazům z devadesátých let.

Problematičnost provází i výběr lokací. Exteriéry jsou nadreálně přesvíceny v duchu přístupu, jakým Menzel adaptoval Hrabalovo dílo za normalizace. Zatímco u takových Postřižin snové ladění obrazu vycházelo ze snahy o povolenou míru poetičnosti, v případě Donšajnů ještě posiluje dojem vytržení z definovatelného kontextu. U scén uzamčených mezi zdi bije do očí nevhodný minimalismus při výběru interiérů (v čele s prostorem před budovou s bakalářsky diletantním nápisem Divadlo). Jejich počet by dost možná neuspokojil ani vedoucí fabriky na některý z nekonečných televizních seriálů.

Stalo se zvykem žehrat na (ne)schopnosti českých filmových tvůrců mladší a střední generace při zasazení do evropského kontextu. Jiří Menzel do této rovnice snadno zapadá. Nabízí se jeho srovnání například s dílem ještě o generaci staršího Alaina Resnaise. Ani on už nemá zapotřebí komukoli cokoli dokazovat (jen to při každé příležitosti nedeklamuje s kadencí kolovrátku). I jeho poslední film stojí mezi kinematografií a divadlem a vystačí si s minimem dekorací. Přesto je jeho film Ještě jste nic neviděli v každém svém aspektu o notný kus dál, lépe řečeno úplně jinde. Nenudí a navíc dokáže překvapit svěžím tvůrčím nápadem. S trochou nadsázky se dá říct, že tam, kde Resnais nenápadně tematizuje úskalí i krásu herecké profese, přichází Menzel se stařeckou montáží orgasmů bujných sopranistek.

Zařadit Donšajny do kontextu Trošků, Magnusků nebo Vejdělků českého filmu se navzdory oscarové pověsti pohrobka šedesátkového zázraku nabízí. Znovu zklamal jako režisér, scenárista a především vypravěč. Donšajni se neobtěžují příběhem, pouze nekonečně plynou. Na Menzelově zálibě v zaklínání se pochybnými úspěchy na zahraničních festivalech, kde mu (jeho) diváci rozumějí, se však samozřejmě nic nemění.