Režisérská pečeť v seriálu / Top of the Lake
Ačkoli přesun kreativních sil z kinematografie do televizního průmyslu zjevně pokračuje, ne každý tvůrce v rámci televizní produkce si dokáže prosadit svoji vizi světa. Někteří umělečtí režiséři, jako Hirokazu Koreeda se seriálem Going My Home (Vedu si svou domácnost), si dokážou uždíbnout skromný kousek televizního světa, aby v něm pokračovali ve své osobité tvorbě jinými prostředky. Využívají toho, na co nedávno upozornil Steven Soderbergh: abyste v televizi dělali něco s uměleckými ambicemi, stačí vám mnohem menší publikum, než jaké potřebujete v kinematografii.
Tvůrčí ambice jiných autorů se naopak v televizi vytrácejí – přizpůsobují se novému médiu. Posledním smutným dokladem je Dům z karet, na němž se v roli režiséra a výkonného producenta podílel David Fincher – seriál kromě vizuálně vytříbených záběrů postrádá v podstatě cokoli dalšího z režisérovy tradiční stylové výbavy. U některých dalších tvůrců pochybujete. Nakolik byl například Gus van Sant nepostradatelný pro úspěch seriálu Boss, který je postavený především na výborném scénáři?
Možná ideálním televizním formátem pro ambiciózní filmové tvůrce je minisérie. Umožňuje vystříhat se limitujícího principu nekonečnosti, jinak principiální součásti každého seriálu závislého na divácké přízni. Vedle toho minisérie často nepředstavuje ani neúnosné riziko pro producenty, kteří vědí, že případný neúspěch má jasnou mez svého trvání a mohou být ochotnější experimentovat s televizní formou, zvláště pokud získají slavného tvůrce. Ať tak či onak, Jane Campion se v sedmidílné minisérii Top of the Lake podařilo dosáhnout osobitosti, která si nijak nezadá s jejími filmařskými počiny.
Městečko na břehu velkého novozélandského jezera nepostrádá nic z toho, co je typické pro svět Jane Campion. Pokud Campion ve své tvorbě řeší především témata ženské identity a vztahů mužů k ženám, nabídl režisérce tento zapadákov ideální prostředí. Městečko na kraji světa dovoluje Campion konstruovat svět sice moderní, ale stále nezasažený současnými sociálními výdobytky: především rovnoprávností žen a mužů, která v Top of the Lake platí leda na papíře – v zákoně. Přitom to však není vize strnulá, najdeme zde prvky jak hodné odsouzení, tak obdivu.
Ano, muži z Top of the Lake jsou především sexističtí burani s násilnickými sklony, jak vytržení ze stereotypně pojatého z venkovského prostředí 19. století. Pokud se už povznesou na vyšší úroveň jako komisař Al Parker, jejich sklony se projevují jen v rafinovanější a o to nebezpečnější formě podobně jako u Gilberta Osmonda z Portrétu dámy. Se zemitými muži to však není tak jednoduché, když si hrdinka má vybrat partnera, před spolehlivým snoubencem z australského velkoměsta upřednostní muže z této komunity. Johno je velmi podobný typ jako ideální milenec z Pikové trojky. Málomluvný, přitom přirozeně empatický, s vlastní výraznou osobností, přitom bez potřeby ženu ovládat, stále dost mužný, nezjemnělý, podléhající vlastním pudovým impulzům, bez nichž by sex byl pravděpodobně vyumělkovanou záležitostí. Jako by zde Campion zpřítomňovala v nereflektované podobě schizofrenní situaci mnoha feministicky uvědomělých žen, které přes své postoje netouží po zjemnělých mužích dneška.
Své feministické vidění světa přenáší Campion i do narativu. Nejenže má jako hlavní postavu ženu, její příběhová autonomie a dominance není nikdy zpochybněna. Podobně jako v Pikové trojce, ani v Top of the Lake nenastane záchrana na poslední chvíli, kdy by heterosexuální partnerství zachránilo hrdince život a znamenalo změnu dominantní postavy v narativu. Johno je v klíčových momentech vždy umně vmanipulován do vedlejší úlohy. Dnešní žena od muže očekává mnohé, ale ochrana, kvůli níž by rezignovala na vlastní suverenitu, to rozhodně není.
Od standardního seriálového vyprávění se dílo Campion liší také v míře subjektivity. Seriály málokdy vyjadřují subjektivitu postav jinak než jejich promluvami, výjimečně vnitřními monology, ale vizuální stránka zůstává většinou v přísně objektivním módu. Campion podobně jako v Pianu využívá bohaté vizuality novozélandské přírody k zpřítomnění nálad hlavní hrdinky. V Top of the Lake komponuje záběry tak pečlivě, že se zcela vymykají standardům seriálové tvorby. Divák tak takřka lituje, že nejsou k vidění na velkém plátně.
Neobvyklá míra subjektivizace obrazu však na druhou stranu narušuje hladké fungování seriálové narativní mašiny, která potřebuje komunikovat zápletky a indicie příběhu mnohem efektivněji, než jak Top of the Lake mnohdy činí. Vizuální motiv důležitý pro vyprávění je často utopen ve výtvarně pojaté kompozici. Pro dramatické zvraty a pro poznání, že byly dějově dostatečně zdůvodněné, potřebujete jak falešná, tak správná vodítka. Vyprávění Campion bohužel mezi nimi často nedokáže rozlišit. Některé motivy a dějové linie jsou často zbytečně nakousnuté a klíč, podle kterého se jedny naplní a jiné ne, není zcela jasný. Z celkového pohledu na minisérii je zjevné, že v týmu vedle filmařů Campion a Gerarda Leeho chyběli zkušenější televizní profesionálové z řad scenáristů a výkonných producentů. Vidění světa Campion je však natolik jednotné a dominantní, že ani tyto minely nedokážou narušit jeho podmaňující moc.