Můžeš střílet a zůstat člověkem? / Spec Ops: The Line
Velká část herního průmyslu založila svůj obchodní model na tom, že namířit, vystřelit a zasáhnout je sekvence činností garantující takřka okamžité uspokojení. Vojenské střílečky válku podávají jako sériovou eliminaci pohyblivých cílů, stvrzenou vojenským heroismem. „Psychologická“ střílečka Spec Ops: The Line namísto mechanického uspokojení ze střelby navozuje zhnusení z nesmyslného násilí. Po zásluze byla označena za jednu z nejambicióznějších mainstreamových her loňského roku… a komerčně propadla.
The Line pro vydavatele 2K Games vyrobilo německé studio Yager. Mělo se jednat o resuscitaci mrtvé franšízy taktických stříleček založených na vedení speciální jednotky. Ačkoli něco z týmové spolupráce a taktiky se do hry dostalo, jejím největším tahákem se stal rafinovaný narativ. Čím víc střílečky usilují o realismus, tím obtížnější je vymyslet důvěryhodný důvod pro to, aby hlavní hrdina zabíjel stovky „nepřátelských“ panáků a účastnil se spektakulární destrukce. Často se proto uchylují k překombinovaným konspiračním zápletkám (jako třeba Call of Duty: Black Ops II).
Walt Williams, hlavní scenárista The Line, si namísto Toma Clancyho z knihovny vytáhl Srdce temnoty od Josepha Conrada; inspiroval se i jeho filmovou adaptací, Coppolovou Apokalypsou. Peklo a destrukci v The Line obstarávají lidé zlomení krutostí války a propadající klamnému přesvědčení, že právě oni jsou ti hrdinové, kteří dají všechno do pořádku. Podobně jako v předchozích zpracováních, i v The Line hlavního hrdinu žene kupředu sžíravá touha setkat se s mužem, z něhož se stalo monstrum – jen se ve hře nejmenuje Kurtz, ale Konrad.
Válečný hrdina plukovník Konrad se svým 33. pěším batalionem pomáhal evakuovat obyvatele Dubaje, jež byla zasažena ničivou písečnou bouří. Zůstal se svými jednotkami ve městě i potom, co pokračující bouře další evakuaci znemožnily, a to přestože byl oficiálně odvelen a Dubaj byla prohlášena za neobydlenou zónu. Všichni měli za to, že jeho i „prokletou“ třiatřicátou pohltil písek. O pět a půl měsíce později však z Dubaje přijde tajemná zpráva naznačující, že přežil. Americká armáda na místo pošle tříčlenný tým jednotek Delta Force, vedený kapitánem Martinem Walkerem.
Ten zpočátku jen následuje rozkazy a plní svou misi v pískem zasypaných, ale stále impozantních troskách ropného ráje. Brzy se ovšem ukáže, že v Dubaji stále žijí lidé, ačkoli se snaží se navzájem vyvraždit. Jsou tu zbytky třiatřicáté, místní povstalci, a dokonce i CIA. Walker, a tedy ani hráč, si nemůže vybrat, na čí straně bude. Chce-li najít Konrada, bude muset nemilosrdně zabíjet povstalce i americké vojáky, kteří ho považují za nepřítele. Trojice hrdinů nachází další a další důkazy válečných zvěrstev a bude je i sama donucena konat. Hra tedy nespěje jen k setkání s Marlonem Brandem – s totálním rozvratem morálních hodnot se potýká i Walker. Postupem času je čím dál jasnější, že Walkerova posedlost Konradem jen eskaluje napětí. Hráč nemá na výběr – zabránit dalšímu krveprolití můžete jen tím, že přestanete hrát. Pokud zatnete zuby a hru dohrajete, čeká vás pointa, která na rozdíl od mnoha „twistů“, v nichž si dnes herní scenáristé libují, nepůsobí násilně a výborně do příběhu zapadá.
The Line v žádném případě neglorifikuje násilí. Odpovídají tomu i herní mechaniky. Střílení funguje podobně jako v ostatních střílečkách s krytím – je to poziční boj, ve kterém jde o přesnost a načasování. Od začátku je však se hrou „něco v nepořádku“. Na začátku hry působí zabíjení ubíjejícím, jednoduchým, zvláštně neuspokojivým dojmem. Jakmile si člověk zvykne na ovládání a naučí se optimální taktiky, v druhé polovině hry výrazně stoupne obtížnost. Poslední bitvy už jsou jak z regulérní noční můry. Šílet z toho začne nejenom psychicky rozložený Walker a jeho druhové, ale i hráč. Kromě vynikající práce s obtížností coby vyjadřovacím prostředkem toho The Line dosahuje i dalšími vynalézavými způsoby. Stejně jako v mnoha dalších současných titulech se při nahrávání hry (jež nastane po každé smrti hlavního hrdiny) na obrazovce objevují různé rady a rekapitulace dosavadního příběhu. V závěrečných pasážích hry se ovšem mezi konvenčními hláškami začnou objevovat i matoucí věty jako „Kolik amerických vojáků jsi dnes zabil?“, „Je to všechno tvoje chyba.“ nebo naopak „Pořád jsi ještě dobrý člověk.“ Dezorientující je i nasazení psychedelicky rockového soundtracku, který vysílá nepříčetný Radio Man – Konradův nohsled, jenž je obdobou postavy Dennise Hoppera z Apokalypsy.
Hra The Line není převratná svým tématem nebo mechanikami. Díky výbornému scénáři, dialogům a dabingu (s Nolanem Northem v roli Walkera) ale dokáže dát střílení úplně jiný význam. Využívá toho, že hráči počítačových her jsou motivovaní „vyhrát“ a „dostat se na konec“, protáhne je za to válečným peklem a ještě jim vynadá za to, že ho sami pomohli rozpoutat. Kdo si chce hrát na hrdinu, musí nést důsledky.