Kopulací proti smrti / Rozkoš v oblacích
Nová komedie Pedra Almodóvara Rozkoš v oblacích přináší koktejl režisérových emblematických motivů: nezřízenou lačnost, zběsile zašmodrchané vztahy i zamýšlenou vraždu. A také podmanivé excentrické postavy maximálně pestré sexuální orientace, které se – jak jinak – nacházejí v mimořádně svízelné životní situaci: uvězněny v letadle, které nemůže přistát, vystaveny strachu ze smrti, jenž vyústí v bezuzdnou sexuální orgii.
Sex a smrt jako hlavní úběžníky filmu předesílá už expozice. Závada způsobená technickým personálem (cameo role Penelope Cruz a Antonia Banderase), který ve víru narůstajícího chtíče zapomene vytáhnout klín odlétajícímu letadlu, čímž dojde k zablokování přistávacího zařízení, rozjede sled kuriózních mikrosyžetů. V předtuše blížící se katastrofy mají totiž postavy nutkavou potřebu řešit své hříchy, ať už se jedná o nápravu pošramocených vztahů či o neprodlenou ztrátu ostudného panenství.
Jediným prostředkem spojujícím hrdiny se zemí je palubní telefon s porouchaným mikrofonem, který do intimních příběhů jednotlivých pasažérů zasvěcuje celou posádku. Rekonstrukce událostí probíhá na principu veřejné zpovědi, tedy v podstatě jen ve verbální rovině, zatímco kamera pro zpestření zabírá empatické reakce spolucestujících. To umožňuje režisérovi situovat prakticky celý děj na palubu letounu a přenést hlavní akcent filmu na slovní šarádu a tradičně exhibicionistický herecký projev, tedy na nezaměnitelné a nejsilnější stránky Almodóvarova rukopisu.
K žánru komedie se režisér vrací po více jak dvaceti letech, avšak s jeho snímky z osmdesátých let nemá novinka příliš společného. Nekompromisní estetická i obsahová vyzývavost jeho prvních filmů Pepi, Luci, Bom a další holky z party a Labyrint vášní, které byly chápány jako manifesty autorovy vize postfrankistického Španělska, v Rozkoši značně vyšuměla. Adorovaný kýč nahradila vycizelovaná uměřenost, kdysi pobuřující erotičnost se transformovala do záměrné schematičnosti, která pobaví, případně urazí, ale neuhrane. Prokreslenost postav, která by hrdiny umisťovala do hlubšího kontextu, dříve zpřítomňovaná rozkošnými detaily jejich duševních pochodů (projekt výroby menstruujících panenek v Pepi, Luci, Bom či zavedení kurníku na terase luxusního apartmánu v Ženách na pokraji nervového zhroucení), se v Rozkoši redukuje do řady nesouvislých a chabě propojených, byť leckdy zábavných a dobře zahraných, epizodek.
Ozvěnou někdejších ostře vypointovaných burleskních příběhů je osud bondážové pornocelebrity Normy Boss v podání Cecilie Roth, která o třicet let dříve sehrála v Labyrintu vášní nymfomanku s všeříkajícím jménem Sexilia. Norma považuje havárii za zákeřný atentát organizovaný tajnou službou, která se touží zmocnit její legendární videotéky kompromitující na 600 nejvýše postavených španělských a mexických osobností. Vlivem neustálého přísunu koktejlů s větším než malým obsahem psychotropních látek se paranoidní obsese stárnoucí prostitutky pomalu rozptýlí a afrodiziakální efekt drinků dámu rozvášní tak, že se přímo na palubě oddá tajuplnému mexickému machovi. Právě v něm ale další z pasažérů, čtyřicátnice Bruna, díky svým senzibilním schopnostem, které letí prodat mexickému kartelu, odhalí nájemného vraha. Nicméně stejně jako neodvratná havárie letadla neimplikuje v Almodóvarově světě nervydrásající thriller, nevyústí přítomnost vraha a zamýšlené oběti ve zločin, ale v dokonalou parodii na romantickou selanku.
Sex ve smyslu sexuální preference používá Almodóvar nejen jako narativní, ale i jako prostorový strukturující princip. Letoun je rozdělen do čtyř segmentů: kokpitu obsazeného bisexuálními piloty, zázemí s rozvernou trojicí gay-letušáků, první třídy vesměs heterogenních pasažérů s temnou minulostí a sexuálně nevyhraněné (neboť uspané) turistické třídy – a jednotlivé herecké etudy toto „územní právo“ důsledně ctí. Umístit podstatnou většinu snímku do uzavřeného prostoru letadla, který značně eliminuje variabilitu záběrů a plánů, bylo zjevně výzvou i pro kameramana. Almodóvarův dlouholetý spolupracovník José Luis Alcaine tu ale stejně jako režisér předvedl mnohem rutinnější práci zejména oproti ultraestétské exhibici snímku Kůže, kterou nosím nebo v tom, jakým způsobem pracoval s detailem dotvářejícím charakter postav například v Ženách na pokraji nervového zhroucení. Návratem ke společným highlightům obou tvůrců je ale bezpochyby taneční vložka letušáků imitujících píseň I'm So Excited od The Pointer Sisters, která má rozptýlit obavy cestujících a dost možná i diváků, kteří si zvykli dostávat od Almodóvara víc. Na film od jednoho z nejoriginálnějších evropských režisérů je to však trochu málo.