Pouťové domy hrůzy / American Horror Story
Při porovnání současné „quality TV“ a filmové produkce se většinou mluví o tom, že televize má na své straně vybroušená vyprávění, zatímco film spektakulární výjevy a efekty, což je dáno už rozdílem obou médií – malá obrazovka televize se už rozměrově nemůže rovnat projekčnímu plátnu, film zase nemůže roztáhnout svůj příběh do množství navazujících epizod. Tento rozdíl se ale obě média pokoušejí překonat – hollywoodské kinematografii dominují filmové seriály a televize se pouští do stále spektakulárnějších produkcí. Jako dobrou ukázkou spektakulárního seriálu si sice můžeme posloužit Hrou o trůny, jenže tam bohatá výprava také vposledku slouží rozmáchlému vyprávění zabíhajícímu do různých koutů fiktivního fantasy světa. Daleko vhodnějšími příklady jsou proto brakovější kabelové televizní show jako Spartacus, nebo ještě lépe American Horror Story.
Už samotný hororový žánr je pro seriálový formát určitá výzva. Co se týče jeho narativity, nejtypičtějším literárním útvarem tohoto žánru je krátká povídka směřující k jedinému údernému závěrečnému zvratu. Proto se také horor v televizní tvorbě na pokračování objevuje většinou buď v podobě povídkových sérií, kde každá epizoda vypráví jeden uzavřený příběh, nebo jako minisérie s několika málo navazujícími epizodami. Zároveň je to žánr, který ve své filmové tradici už od Jamese Whalea sází na vizuální atrakce a speciální efekty mnohem víc než na promyšlený příběh. Populární televizní seriál Živí mrtví je pak celkem funkční ukázkou toho, že nejlepší způsob, jak dělat hororový seriál na pokračování, je přidržet se žánrových efektů a rezignovat na žánrové vyprávění. Problém vztahu hororu k seriálovému formátu totiž rozhodně není založený na přítomnosti monster a krvavých efektů, které v Živých mrtvých defilují zcela neproblematicky a v hojném množství. Obtížné je naopak udržet napětí mezi navyklým, „přirozeným“ a známým světem a nepředvídatelným, neuchopitelným a cizím „zlem“, které hrdiny ohrožuje.
Když se na American Horror Story už od počátečních epizod první sezóny snesla kritika, že seriál příliš „tlačí na pilu“, týkalo se to přesně tohoto napětí. Každá z obou dosud odvysílaných dvanáctidílných sezón vypráví samostatný uzavřený příběh. Opakuje se zde vlastně jen několik herců, kteří ale pokaždé hrají jiné postavy, v čele s viditelně stárnoucí Jessicou Lange, jejíž postavy jsou v obou sezónách fenomenálně dekadentní. První sezóna rozehrála klasickou hororovou zápletku o rodině, která se nastěhuje do strašidelného domu. Jenže namísto pozvolného budování napětí a stále houstnoucích náznaků ve stylu tlustých románů Stephena Kinga seriál od první epizody hromadí konfliktní situace. Narace na jedné straně připomíná komplikovaná vyprávění řady epických seriálů – úvodní scény se často vracejí hluboko do minulosti a zpětně dávají kontext současným událostem, děj se nevyvíjí kontinuálně a sevřeně, ale větví se do řady paralelních peripetií, které se vzájemně ovlivňují. Na druhou stranu je ale kauzálně silně roztříštěná – spíš než sled příčin a následků nám cyklus předkládá šňůru šokantních skečů, ze kterých se dovozují důsledky jen v případě, že to slouží ke generování nových vyhrocených scén. Namísto budování divácké empatie s postavami pomocí výjevů z jejich každodenního „normálního“ života se z ústředních figur stávají spíš zkratkovitě jednající otloukánci, na kterých všemožní duchové, masoví vrazi a šílenci v rychlém tempu provádějí své drastické kanadské žertíky.
Právě tím se American Horror Story vymyká současné seriálové epice a blíží se silnému proudu dnešních filmových hororů, za jejichž modelový příklad můžeme vzít rané filmy Roba Zombieho Dům tisíce mrtvol a Vyvrženci pekla. První z nich přitom elegantně pojmenovává Zombieho přístup, když v úvodu nechává postavy budoucích obětí vraždící rodinky absolvovat jízdu pouťovým domem hrůzy. Stejnou analogii je možné vést i vzhledem k American Horror Story, což ještě silněji stvrzuje druhá sezóna zasazená do katolického ústavu pro choromyslné v šedesátých letech. Její děj zahrnuje vedle očekávatelných atrakcí (padlá jeptiška a týrání pacientů) také satanské posednutí, psychopata stahujícího ženy z kůže, mimozemšťany, nacistického vědce provádějícího zvrácené experimenty a dokonce i ženu, která tvrdí, že je Anna Franková.
Nejpatrnější je tento příklon od plíživého děsu k vlnám šoku na stylu, jakým je seriál natočen. Ten víceméně odpovídá silnému trendu v současných mainstreamových filmech (typicky série Transformers, v hororu například nedávný snímek The Butterfly Room), kdy většina stopáže má v podstatě dynamiku filmového traileru. To znamená, že místo postupného gradování či rozvolňování tempa za sebou valí jednu krátkou, bleskově vypointovanou a freneticky nastříhanou efektní scénu za druhou. American Horror Story si libuje v nemotivovaných extrémních úhlech a pohybech kamery, herecké akci spočívající v deklamování vtipných glos a teatrálních gestech a maximálně koncentrovaném tempu.
Každý díl první sezóny nicméně sice nepředváděl nic víc než ekvivalent pouťového domu hrůzy, ale rozhodně šlo o ekvivalent nápaditě sestavený a efektní. Už brilantní titulková sekvence s noisovým hudebním podkresem a sérií všemožných zvrácených výjevů naznačila, že se seriál neomezí na ohrané atrakce v podobě spektakulárního vraždění. Seriál skutečně pracuje spíš s nepříjemnými, perverzními či nechutnými momenty typu různých vlezlých a zjevně vyšinutých postav, které hrdiny neustále obtěžují, než se samotnými gore efekty. Právě tato odvaha nahradit zábavnou brutalitu chorobně zvrhlými momenty dodává seriálu jisté úchylné kouzlo. To ve druhé sezóně naneštěstí do značné míry mizí díky tomu, že tvůrci slepují jednotlivé pouťové atrakce vesměs jen z okoukaných žánrových klišé. Přesto i zde lze najít vynikající scény jako muzikálový výstup šílené jeptišky se skupinou mentálně postižených pacientů, které ukazují, že když už se American Horror Story brodí těmi nejbrakovějšími končinami hororového žánru, dokáže to dělat s obdivuhodnou elegancí.
American Horror Story. Autoři: Ryan Murphy, Brad Falchuk. Kanál: FX, od října 2011 do současnosti.