Zdrženlivá poéma o demokracii / Lincoln

Lincolna obklopuje hned několik „mýtů“: zvěsti o nadějném oscarovém kandidátovi, lidové báchorky o jeho zdlouhavé a nudné akademičnosti, nařčení z přehnaně ikonografického zpodobení významné historické figury a nakonec chvalozpěvy vyzdvihující formální vytříbenost a nenápadnou filmařskou invenci. Poslední dva náhledy dohromady nejlépe vystihují, v čem tkví rozporuplnost snímku; současně ovšem stále představují jisté zjednodušení. Je pochopitelné, že barokně nasvícené, precizně inscenované obrazy přetvářející vzývaného státníka v mučednického světce na sebe poutají největší pozornost. Lincoln však není jen oslavným biografickým portrétem, ale stejně tak percepčně náročným filmem zamilovaným do zákonodárného procesu a parlamentního hašteření.

Od uhrančivé Lincolnovy persony je nelehké odhlédnout, zvlášť když jí Daniel Day-Lewis propůjčuje laskavou mírnost zatěžkanou odpovědností, ale také tichou, avšak silnou autoritu. Prezidenta navíc obklopuje významotvorné chiaroscuro, které jej buď halí do stínu pochybností a útrap, nebo v závěru vystavuje jeho zesnulé pokroucené tělo zářivému nebeskému jasu. Zakládat kritiku Spielbergova filmu na výtkách vůči naivní mramorizaci by ale bylo až příliš snadné a poněkud přezíravé. Skutečně určující vlastnosti Lincolna jsou sestrojené z jemnějších mechanismů, které se nejčastěji koncentrují do podoby zákulisních tahanic, strategického politického manévrování a hádankovitých anekdot.

Jako rozhodnutí v neprospěch zjednodušujících mytizačních praktik, jež by snímek degradovaly na přehledný životopis „strýčka Abea“, lze chápat už základní časové rozvržení syžetu. To sestává pouze z několika měsíců předcházejících Lincolnově smrti s důrazem na lednové týdny, které vrcholí schválením klíčového třináctého dodatku – ústavní listiny definitivně rušící otroctví v USA. Původně pětisetstránkový scénář Tonyho Kushnera, mapující podstatně delší období, byl ve finále zeštíhlen na osmdesát stran plných hutného debatování, ať už mezi (tehdy liberálnějšími) republikány a (tehdy bigotními) demokraty nebo Lincolnem a jeho poradci. Detailní rozbor postupného vyjednávání a rozvíjející se argumentace tak získává téměř procedurální parametry, kterými snímek uniká ploché obrazovosti a naopak se oddává složitým abstraktním promluvám. V té zřejmě nejkomplexnější z nich Lincoln, obklopen členy svého kabinetu, prvně shrnuje aktuální legislativní situaci, provádí její několikerý výklad, polemizuje sám se sebou a nakonec přesvědčuje své kolegy, že vkládat energii do prosazení dodatku je v danou chvíli správné. Pozvolně gradující strukturu řeči kopíruje kamera, která se nejdříve dlouhou jízdou napříč jednacím stolem přibližuje k Lincolnovi a v závěrečné fázi se ještě krátkým prostřihem dostává na větší detail prezidentovy tváře. Nejen že v této scéně film předkládá nezvykle podrobnou analýzu relevantních politických východisek, ale svým stylem ještě umocňuje rozkošnické zaujetí každým slovem, gestem a coulem prostoru.

Podobně subtilní formální prostředky, které zdůrazňují komplikované jednotlivosti a oddalují či zcela vynechávají důležité momenty, se v Lincolnovi objevují v celé jeho dvouapůlhodinové šíři. Entrée radikálního republikána Thaddeuse Stevense je chytře skryto za vzájemné pošťuchování jeho blízkých spolustraníků, při úspěšném hlasování o dodatku snímek místo katartického výbuchu nadšení uhýbá ke strnulé siluetě vyčkávajícího prezidenta, a tragédii atentátu na Lincolna je nám dovoleno vyčíst pouze z tváře jeho zdrceného syna. Film navzdory, nebo možná právě díky těmto oklikám získává na působivosti, která má ale základ v inteligentním a nepodbízivém překrucování klasických konvencí.

Na umném ohýbání pravidel ostatně stojí i zrušení otroctví, které by nevešlo v platnost bez přesvědčování a uplácení nevyhraněných nebo jakkoli labilních demokratů. Lincoln se protizákonné strategie nepokouší zatajovat: přeběhlíci zde mají jasně rozpoznatelné tváře, nadměrná péče je věnována také jejich vlastním motivacím a sám Stevens v závěru nahlas potvrzuje, že „nejzásadnější opatření devatenáctého století bylo schváleno díky korupci a za pomoci nejčistšího Američana“ (čímž nemá na mysli sebe). Problematické však je, jak odlehčeným tónem film podplácení líčí a že aktu přeběhlictví dává opakovaně formu komediálního skeče s prvky grotesky. Takto otevřeně hřejivé zahlazování korupce by v soudobém politickém dramatu patrně vzbudilo nemalé kritické pozdvižení, ale v lincolnovském historickém narativu o ušlechtilém účelu, který světí nevyhnutelné prostředky, jde zjevně o samozřejmost. Více než stvrzováním mýtu o světci Abrahamu Lincolnovi se proto Spielbergův snímek prohřešuje upevňováním „nezbytných“ principů aplikované demokracie, již si nelze představit bez úplatků a opatrného pokroku vpřed založeného na kompromisu.