Elektrizující pes bez náboje / Frankenweenie: Domácí mazlíček
Originalita Burtonových děl málokdy tkví v námětu, ale díky zpracování se jeho jméno stalo značkou nápaditosti a autorské individuality v mainstreamu. Burton i ve svém posledním snímku - jako už mnohokrát předtím - používá děj pro vršení odkazů na své oblíbené historické horory. Před starším divákem, který se v americké kinematografii minulosti trochu orientuje, se otevírá pokladnice obrazových inspirací, výtvarných hříček a parafrází.
Remake, adaptace, přepracování, pokračování, prequel – to jsou ideové zdroje, na nichž stojí značná část současné americké filmové produkce, která je více či méně založená na recyklaci již předem použitých, „ověřených“ a nějak inscenovaných nápadů. Ve filmografii Tima Burtona tvoří náměty vycházející z jiné předlohy většinu, ať už je to zatím jeho poslední hraný snímek Temné stíny na motivy starého televizního seriálu, předchozí Alenka v říši divů, jejíž předlohu netřeba připomínat, nebo ještě před ní muzikálová adaptace Sweeney Todd: Ďábělský holič z Fleet Street. Tak bychom mohli dojít až k Batmanovi z roku 1989
V případě celovečerního loutkového rodinného snímku Frankenweenie: Domácí mazlíček Burton „přetáčí“ a předělává sám sebe. Vrací se přitom do výchozího místa své kariéry, ovšem s větší ambicí. Stejnojmenný krátký hraný film mu totiž v polovině osmdesátých let otevřel dveře do studia Disney, neboť v něm prokázal, že umí režírovat i jiné než jen animované herce a nabízí osobitou, výtvarně odlišnou tvůrčí vizi. Hříčka parafrázující frankensteinovský příběh, který se objevuje u Burtona v odlišné podobě např. u Střihorukého Edwarda, odstartovala plodnou kariéru komerčně úspěšného režiséra, jehož rukopis dokážou rozlišit i masy. Právě na své obrazotvornosti – dětských snech a romantických gotických obrazech na hranici kýče – ve svém posledním filmu opět staví svůj návrat k hororové klasice. Tentokrát v podobě nezávazné komedie.
Originalita Burtonových děl tedy málokdy tkví v námětu, ale díky zpracování se jeho jméno stalo značkou nápaditosti a autorské individuality v mainstreamu. Málokdo si může dovolit natočit nákladný stereoskopický film formou ruční stop-motion loutkové animace, navíc černobíle. Burtonovu citu pro atmosféru však lze důvěřovat. Burton, který tentokrát režíruje celý film sám a nenachází se pouze v roli producenta, garanta výtvarného směru a hlavního konzultanta jako v případě animovaných snímků Noční můra před Vánocemi nebo Mrtvá nevěsta, používá děj pro vršení odkazů na své oblíbené historické horory. Před starším divákem, který se v americké kinematografii minulosti trochu orientuje, se otevírá pokladnice obrazových inspirací, výtvarných hříček (např. co má společného pudlice ze Sparkyho sousedství a Frankensteinova nevěsta) a parafrází. Ty jsou zakomponovány do nezaměnitelného Burtonova režijního stylu, který je nejen patrný na podobě všech rekvizit, ospalého městečka Nové Holandsko nebo ikonického hřbitova na kopečku, ale zejména v práci se střihem, nevšedními úhly kamery, důsledným hororovým svícením, a všech těch méně nápadných prvcích, které udělaly z Burtona hvězdu, jejíž jméno se píše na plakáty velkým písmem společně s obsazením.
Třebaže se malému Viktorovi podaří jiskrou oživit psa, v jehož jméně na jiskření nalezneme odkaz, to zásadní, co celému snímku chybí, je právě ona jiskra. Ačkoli nelze říct, že by se jednalo o špatný, odfláknutý nebo úplně plytký film, přeci jen jde o opětovný návrat do světa, jehož kouzlo neustálým opakováním vyprchává. Oživování dávno mrtvého nápadu, který dříve nesl poselství svěžesti, nyní působí s trochou nadsázky úmorně.
I scénář nese svůj díl na diváckém neúspěchu filmu, což nemusíme samozřejmě brát jako měřítko kvality. Velmi sympatické figury s bravurním designem postrádají jakékoli hlubší prokreslení a jejich appeal, pro animovaný film tak důležitý, funguje pouze ve výtvarné, ale už ne v psychologické rovině. Oproti původnímu krátkému filmu přidaná část, kdy příšery Viktorových spolužáků demolují město a dav chce vynálezce lynčovat, pak působí vyloženě násilně a mimo klidný a intimní rámec snímku. Jako záchrana před nudou, kterou v tu chvíli prožívá hlavní cílová skupina, ale bohužel také nefunguje.
Frankenweenie je obdivuhodným dílem pro diváka obdivujícího, pro diváka, jenž miluje a přijímá Burtonův styl a poetiku a nemá dost. Zde může konečně najít její vkusnou, citlivou a řemeslně dokonalou verzi, jakou v případě hraných snímků Burton už dlouho postrádá. Tím však bohužel chybí funkční přesah, pro rodinný film nezbytný. Absence skutečně originálního přístupu, širšího záběru a hodnotného obsahu snoubícího se s přístupností a zábavou je patrná ve srovnání s nedávno uváděným snímkem Norman a duchové. Ten vznikl stejnou technikou animace a jeho námět vychází také z retro hororů. Vypráví taktéž o chlapci lišícím se od zbytku společnosti. Norman však přinesl vynikající hlavní charaktery a jednu z nejlepších záporných figur v loutkovém filmu vůbec. Čarodějka terorizující obyvatele městečka, pokud není uspána v hrobě říkankou, se vymaňuje ze šablonovitosti pohádkové formy a nabízí také nové morální rozuzlení, tázání se a ponaučení.
Burton začínal jako osamělý chlapec hrající si v koutě a jeho srdci bude tento námět vždy velmi blízký. Jeho opakování stejnou, byť vybroušenou formou, však postrádá původní náboj. Nedostatek pozornosti při dramaturgii scénáře, který jen rozpitvává a prodlužuje, co fungovalo na malé ploše, jeho záměru moc neprospívá, stejně jako banální poselství, že láska i hory přenáší. Frankenweenie: Domácí mazlíček je krásný film, plný hravosti, řemeslného umění a obdivu k žánru. Odráží dokonale výjimečnou filmařskou osobnost, která jej stvořila, ale vnitřní život jako by z něj vyprchal.