Neočekávaně dlouhá cesta tam a zase zpátky / Hobit
Na Jacksonův projekt lze dívat jako na dílo, které je svým rozsahem pozoruhodné a příznačné pro současné hollywoodské blockbustery. Jeho rozsáhlá stopáž totiž není provázena snahou nafouknout Bilbovu cestu tam a zase zpátky do epických rozměrů Pána prstenů, ale prostě jen obzvlášť důsledným příkladem formátu filmového seriálu, který současným hollywoodským blockbusterům dominuje. Samotný tento formát nijak neimplikuje epičnost, ať už spojenou s komplexním vyprávěním nebo s patosem „velkých příběhů“. Naopak, patrně nejrozmáchlejší současná filmová série zahrnující snímky s marvelovskými superhrdiny z týmu Avengers zachovává naivitu, epizodičnost, cykličnost i ironii svých komiksových předloh. A epika je cizí i Tolkienovu Hobitovi.
Plán Petera Jacksona roztáhnout Tolkienova Hobita do tří celovečerních filmů, z nichž první trvá necelé tři hodiny, na první pohled vypadá jako čirá nesoudnost, případně jako průhledná snaha maximálně využít jednu z posledních příležitostí, jak vydojit z fanoušků Středozemě další peníze za vstupné. Z druhé strany se ovšem na Jacksonův projekt lze dívat jako na dílo, které je právě svým rozsahem pozoruhodné a příznačné pro současné hollywoodské blockbustery. Jeho rozsáhlá stopáž totiž není provázena snahou nafouknout Bilbovu cestu tam a zase zpátky do epických rozměrů Pána prstenů, ale prostě jen obzvlášť důsledným příkladem formátu filmového seriálu, který současným hollywoodským blockbusterům dominuje. Samotný tento formát nijak neimplikuje epičnost, ať už spojenou s komplexním vyprávěním nebo s patosem „velkých příběhů“. Naopak, patrně nejrozmáchlejší současná filmová série zahrnující snímky s marvelovskými superhrdiny z týmu Avengers zachovává naivitu, epizodičnost, cykličnost i ironii svých komiksových předloh.
Epika je cizí i Tolkienovu Hobitovi. V literárním Pánovi prstenů se dokonce několikrát výslovně tematizuje rozdíl mezi oběma díly, nejvýslovněji ve Frodově poznámce, že jeho dobrodružství bude nejspíš docela jiné než to Bilbovo. Otázku, jaké tedy ono Bilbovo dobrodružství vlastně bylo, si musel Jacksonův tým navíc klást z opačné perspektivy než Tolkien, protože filmový Hobit přichází až po adaptaci Pána prstenů a ne naopak, jako tomu bylo u literárních předloh. Jeho snímek se tak potýká se dvěma v podstatě protichůdnými dědictvími – na jedné straně s filmovou trilogií Pán prstenů, která především umocňovala monumentální rozměr Tolkienovy předlohy zahrnující velkolepé bitvy a majestátní scenérie, a na druhé straně s literárním Hobitem, tedy v podstatě s klasickou epizodickou pohádkovou knihou o cestě party trpaslíků za pokladem, který střeží strašlivý drak. Přestože výsledný snímek neřeší tento rozpor vždycky hladce, težko ho lze označit za jednoznačnou prohru.
Přesto, že někteří kritici snímku vyčítají zdlouhavost, nedá se přímo říct, že by působil rozvlekle. Samozřejmě, v otázce uspokojivosti tempa se obtížně argumentuje, protože závisí na subjektivním pocitu každého diváka. Nicméně za výtkami vůči táhlosti Jacksonova Hobita lze vidět představu o určité ekonomii nakládání s dějem předlohy ve filmových adaptacích. Z většiny starších filmových adaptací literatury jsme zvyklí na úspornost v nakládání s dějem, na vypouštění určitých peripetií, zestručňování, zdůrazňování ústředních motivů a témat. Podobnou ekonomií se ostatně zpravidla řídil i filmový Pán prstenů (např. vynechání epizody s Tomem Bombadilem). Adaptace Hobita si naopak libuje v předvádění každé maličkosti, každé dějové kudrlinky, každé písničky z původní knihy. V tom ostatně může připomínat i skvělého Jacksonova King Konga, který neváhal na dlouhou dobu zadržovat tok vyprávění v požitkářsky dlouhých odbočkách k ryze spektakulárním atrakcím.
Formát vyprávění ve filmovém Hobitovi tak v principu připomíná mnohem víc televizní minisérie (např. zpracování knih Stephena Kinga od Micka Garrise či Craiga R. Baxleyho) než typické celovečerní filmové adaptace. Od jiných nedávných filmových minisérií, tedy dvojdílných snímků Harry Potter a Relikvie smrti a Twilight Saga: Rozbřesk, se ovšem liší v tom, že zatímco oba zmíněné projekty „omlouvaly“ svůj rozsah rozsáhlostí svých předloh (románové verze obou příběhů čítají přes 500 stran), a tedy znovu odkazovaly na klasickou ekonomii úspornosti typickou pro starší filmové adaptace, Jacksonův Hobit spíš navazuje na přístup televizních seriálů, které s rozvržením děje do svých stopáží nekalkulují na základě nedostatku, ale naopak nadbytku.
Tolkienův Hobit je ostatně ve své epizodičnosti spíš materiálem pro seriál než pro film. A právě v tom lze spatřovat jeden z důvodů kritičnosti vůči Jacksonovu filmu. Snímek totiž rozhodně není zdlouhavý ve stejném smyslu jako řada nízkorozpočtových žánrovek, které nedostatek rozpočtu řeší prostým rozředěním tempa filmu do zpomalených akcí a dlouhých dialogů. Naopak, pomineme-li zbytečnou expozici snímku, která se odehrává na začátku děje Pána prstenů (v době těsně před „dlouho očekávaným dýchánkem“), je film z hlediska stylu i prokládání dějových a akčních pasáží poměrně dynamický. I zcela statická scéna, kterou jsou „hádanky ve tmě“, je brilantně oživena neurotickým pohybem Gluma po scéně.
Problematická je ovšem celková roztříštěnost Jacksonova filmu, která se neprojevuje ani tak v tempu, jako spíš ve výpravě. Jacksonův Pán prstenů byl důležitým dílem mimo jiné proto, že do značné míry definoval vizualitu následující audiovizuální fantasy až po Hněv Titánů a Hru o trůny. Výprava přitom vycházela z tvorby tolkienovských malířů Johna Howa a Alana Leeho, kteří dodali Středozemi výrazně monumentální ráz (nepřehlédnutelná je podobnost jejich díla s romantickou malbou, zejména s Casparem Davidem Friedrichem). Jejich přístup je nepochybně adekvátní u Pána prstenů, ale zároveň stírá zmiňovaný rozdíl mezi trilogií a literárním Hobitem. V jistém ohledu Tolkienovu románu daleko více odpovídají karikaturní ilustrace Jiřího Šalamouna, s nimiž u nás Hobita kdysi vydal Odeon. Jacksonův snímek se občas stává obětí tohoto rozporu mezi rozmáchlou akcí a velkolepými výjevy, jako jsou boje se zlobry či skřety na jedné straně, a komorností a nadsázkou neočekávaného dýchánku či hádanek ve tmě. V těchto švech o sobě dává vědět lehce paradoxní přístup, který na jednu stranu respektuje nezávaznou epizodičnost Tolkienovy knihy, ale zároveň nemůže než chápat celý příběh jako předehru k velkolepému prstenovému eposu.