Policajti z předměstí na YouTube / Patrola
Po kasovním i oscarovém úspěchu filmu Training Day byl autor scénáře David Ayer ocejchován jako expert na filmy o členech policejních složek z Los Angeles, kteří se pohybují na hraně zákona. Tuto striktní specializaci rozvinul jednak svým režijním debutem podle vlastního scénáře Drsný časy, ale také v zakázkových projektech coby scenárista (Rychle a zběsile, Temný stín nad L.A.) i režisér (Street Kings, Ten). Ve svém druhém autorském počinu Patrola zůstává Ayer věrný prostředí chudých předměstí kalifornské metropole, ale namísto okázale pokřivených a charismaticky zkázonosných figur tentokrát přináší zdánlivě černobílou ódu na uniformované policisty. Pro docenění snímku je ovšem podstatnější vidět ho nikoli v kontextu režisérovy/scenáristovy předchozí tvorby, ale právě jako variaci na výchozí žánr přímočarých policejních melodramat, která byla mimo jiné i Ayerovými snímky z kin vytlačena.
Patrola principielně představuje filmový ekvivalent amerického televizního seriálu Southland. Ten dokázal oživit dříve populární formát seriálů o obyčejných uniformovaných policistech typu Adam-12 či CHiPs, které byly na konci osmdesátých let zadupány do země realismem, jenž nabídla reality série Cops a mnohé její kopie. Diváci tehdy prostě dali namísto naivity a žánrových schémat přednost sestřihu nejdramatičtějších či nejvýstřednějších výjezdů reálných pořádkových či zásahových jednotek, které zaznamenaly televizní štáby nebo monitorovací kamery policejních aut či vrtulníků. Vedlejším důsledkem popularity tohoto konceptu byl boom seriálů o detektivech, jež konkurenčně slibovaly ponor do světa organizovaného zločinu či pátrání po sériových vrazích. Southland dokázal znovu ustanovit uniformované policisty jako hrdiny jednak tím, že je ukázal coby nedílnou součást policejního aparátu, ale také převzetím stylu policejních reality pořadů. Hrdiny sice přímo nesleduje nějaký fikční televizní štáb, ale celý seriál je snímaný těkavou reportážní kamerou bez přikrášlujících optických filtrů. Zásahy policistů, každodenní rutina jejich práce i jejich soukromé životy tak diváci sledují ve vychýlených úhlech a v permanentním pohybu, což vytváří dojem naléhavosti.
Ačkoli Patrola na první pohled právě popsaný koncept doslovně kopíruje, najdeme zde jednu zásadní odchylku. Southland svůj pseudo-reportážní vizuál skládaný rychlým střihem nikterak v rámci vyprávění netematizuje a figury nikdy neprolomí čtvrtou stěnu fikce. Naproti tomu Patrola doslovně konstatuje, že diváci sledují záběry z hlavními hrdiny ovládané ruční kamery, dvou miniaturních kamer umístěných na jejich uniformách a také monitorovacích kamer v policejních autech. Vedle těchto neustále zpřítomňovaných objektivů (postavy o nich mluví, manipulují s nimi či na ně přímo hovoří) ovšem film obsahuje i množství záběrů, které nejsou motivovány ani dějem, ani prostředím a mají podobu manýristických money-shotů (patří mezi ně klouzavý vrtulníkový záběr, kdy se kamera noří mezi štíty výškových budov zalitých sluncem, ale i záběry z kamer umístěných na zbraních hrdinů během zásahů). Někteří kritici tuto pluralitu hledisek vidí jako doklad povrchnosti či nekoncepčnosti snímku, ale může tomu být i naopak.
Formát reportážní kamery už dávno v audioviziuální fikci neslouží k simulování reality se všemi kauzálními a logickými důsledky takové stylizace. Paradoxně můžeme za hlavní viníky devalvace iluze reality označit desítky filmových hororů, které vznikly po popularizaci tohoto prostředku Záhadou Blair Witch. Těžko bychom dnes mezi filmovými či televizními diváky hledali někoho, kdo by věřil rádoby sugerované realističnosti. Pro samotné tvůrce se totiž pseudo-realismus stal nikoli cílem, nýbrž prostředkem jak stupňovat napětí a tempo či efektivněji dávkovat i umocňovat atrakce. Nejinak je tomu také v Patrole. Zpřítomňování formy není dokladem zbabělé potřeby jejího ospravedlnění, nýbrž prostě jen další atrakce a způsob, jak jasněji oslovovat publikum. Vystupování ze čtvrté stěny diváci nevnímají jako zcizující efekt, ale jsou díky němu vtahováni hlouběji do děje, což jim umožňuje snáz přijmout tradičně vystavěný příběh o kolegialitě a přátelství v černobílém světě zákona a zločinu.
Jestliže Southland zvolením reportážní, ale diegeticky nepřítomné kamery skloubil formát policejních melodramat s bezprostředností policejních reality pořadů, pak Patrola zpřítomněním kamer z centrální dvojice policistů v podání Jakea Gyllenhaala a Michaela Peñi učinila hrdiny jejich vlastního žánrového filmu. Díky oslovování kamery a předvádění se před jejím objektivem se snímek přesouvá z invazivně-dokumentární estetiky reality TV do sféry exhibicionistické ichformy YouTube videí, jejichž aktéři se stylizují do vlastního nadreálného zrcadlového ideálu. Zvolená forma navíc výmluvně koresponduje s motivem nezdravé siláckosti obou hrdinů. Znepokojující nedospělost centrálních postav ukazuje, že odznak je pro ně jen vstupenkou do bájné říše žánrových gerojů a pistole garancí moci i příslibem dobrodružství.