Nápaditá noc loutkových mrtvol / Norman a duchové

Loutkové celovečerní snímky z nějakého důvodu zaostávají v komerčním úspěchu za filmy vyrobenými technikou CGI. Doufejme, že na vině nejsou výtvarné a technologické limity ani citelná ruční práce a mírná trhavost pohybu, ale spíše menší objem marketingových prostředků plynoucích do kampaní. Jinak si lze těžko vysvětlit, proč Norman a duchové nezaznamenali za oceánem obrovský kasovní úspěch. Kvalitou nebo nepřístupností snímku to rozhodně není.

Obrovská popularita celovečerních rodinných snímků animovaných za pomoci počítače vytvořila prostor, ve kterém může o přízeň diváckých mas s 3D brýlemi soutěžit i daleko starší technika filmové animace – stop motion neboli snímání „okénko po okénku“. V oblasti loutkové animace dovoluje technologický pokrok rozpohybovat loutky mnohem důkladněji než dříve, a díky 3D tiskárnám jsou sádrové figury opatřeny výměnnými maskami umožňujícími vytvořit detailní mimiku pro každou situaci, grimasu i hlásku. Přesto loutkové celovečerní snímky z nějakého důvodu zaostávají v komerčním úspěchu za filmy vyrobenými technikou CGI. Doufejme, že na vině nejsou výtvarné a technologické limity ani citelná ruční práce a mírná trhavost pohybu, ale spíše menší objem marketingových prostředků plynoucích do kampaní. Jinak si lze těžko vysvětlit, proč Norman a duchové nezaznamenali za oceánem obrovský kasovní úspěch. Kvalitou nebo nepřístupností snímku to rozhodně není. Nebo že by to bylo tématem?

Spíše ne. Scénář si vypůjčuje z „retro“ estetiky starých hororů, což je u celovečerní loutkové animace docela obvyklé. Mrtvá nevěsta Tima Burtona, stejně jako jeho připravovaný remake vlastního krátkého filmu Frankenweenie, jsou toho nejlepším příkladem a oregonské studio Laika, které Normana vytvořilo, se se svým předchozím dílem Koralína a svět za tajnými dveřmi také pohybovalo na hranicích pohádky a děsivé historky. Hrdina snímku, malý Norman vidí mrtvé lidi, duchy. Na rozdíl od podobně „postiženého“ dětského hrdiny Shyamalanova Šestého smyslu jsou ale v jeho případě mrtví, bloumající po Zemi v průhledné formě, většinou milí, příjemní a hodní lidé. Proto rád sleduje odpolední hororové seriály ve společnosti své dávno zesnulé babičky, a duchové, které potkává po cestě do školy, jsou jeho jedinými přáteli. Spolužáky, rodiči i sourozenci je totiž považován za blázna.

Mimořádně talentovaný hlavní hrdina, který je zároveň outsiderem, je typický zejména pro filmy studia Pixar. Ať už jsou to superhrdinští Úžasňákovi, vařící krysa Remy v Ratatouille nebo jedináček Nemo s malou ploutvičkou. Všechny tyto postavy čekají na příležitost, kdy se budou moci přirozeně projevit, a svět je nejen přijme, ale dokonce postaví na piedestal. Normanova šance přichází, když se nad jeho rodným městem začne snášet kletba zlé čarodějnice, která rok co rok hrozí strašnou pomstou za svou smrt. Z předešlých řádků by se mohlo zdát, že Norman a duchové je přehlídkou všech dramaturgických a žánrových klišé. Byla by to pravda, kdyby scénář Chrise Butlera některá z nich neposouval dál nebo přímo neobracel na ruby. Málokdy totiž vidíme dav zombií prchající strachy před normálními lidmi nebo zákeřnou čarodějnici v podobě ustrašené dívky s velkýma očima.

Humor filmu Norman a duchové se často pohybuje na pomezí nechutnosti a morbidity. Režiséři Sam Fell, jenž je podepsaný také pod Aardmanovským snímkem Spláchnutej a počítačovým Příběhem o Zoufálkovi, a Chris Butler naštěstí dokonale odhadli hranici mezi skutečnou zvráceností a slizkým gagem. Parodickou rovinu filmu, kde se mísí komika založená na posunutí nebo parafrázování žánru se školáckými fórky i „dospěláckými“ dialogy pubescentů, vyrovnává neméně solidně vybudovaná část akční a napínavá. Obzvlášť v hrůzostrašném finále se autoři nebáli přitlačit na pilu a stejně jako v Koralíně může nejen děti při některých vizích běsnící čarodějky zamrazit. Už jen vyrovnaností obou složek vyprávění se Norman liší od své letošní konkurence, která hraje především na jednu notu a zejména nechce za žádnou cenu odradit či znejistět své malé ani velké diváky. Na této bezzubosti troskotá krom neustále se vykrádající Doby ledové například i poslední pixarovský snímek Rebelka, který s sebou do krajiny temných hvozdů bere spíše strach z vyvolání emocí, než odvahu experimentovat, pro toto studio kdysi tak typickou.

Ve studiu Laika však tvůrčí duch a vlastní názor nechybí a překonává i přehnanou odpovědnost vůči akcionářům nebo producentům. Sebedůvěra a víra v autorský loutkový film je vidět ze všech složek snímku, počínaje bravurním designem postav, přes dynamickou režii a precizní animaci, až k ději samotnému. Ačkoli v rodinném filmu nesmí chybět morální poselství, i přes jistou délku závěrečného dialogu, jenž podtrhuje ponaučení vyplývající z děje, se scenáristé neuchýlili k černobílé moralitě a nechali prostor pro přemýšlení, pro individuální pochybnost nad tématem osobní msty vůči lidem, kteří ubližují nám nebo slabším.

Schopnost sebeironie a nadhledu má většina hlavních postav – Normanova sestra, tlustý kamarád, až obdivuhodně smířený se svou osobou a šikanou od okolí, nebo kulturista s poněkud nižším IQ. Jediný komu podle očekávání nadhled chybí, jsou samotní rodiče a rozvášněný dav ochotný lynčovat cokoli, co ruší jeho normativní a všední nudu. A možná proto neslaví Norman a duchové stomiliónové příjmy v prvních týdnech po premiéře – oproti dospělým mají děti přeci jen o něco hlouběji do kapsy.