Vzpoura odsamsaď pocamsaď / Rebelka

Rebelka je jako většina amerických animovaných filmů „pro celou rodinu“ dobře namazaným strojem, který šlape jako hodinky. Co na tom, že jeho obsahové poselství je přinejmenším diskutabilní a rebelstvím se nakonec ohání spíše ve svém názvu než v samotném příběhu. Snímek tak můžeme s klidem přiřadit do dlouhého zástupu současných popkulturních produktů zacílených na dospívající dívky, které sice nabízejí lákadla emancipace a nezávislosti, ale činí tak v pevných mezích mainstreamu a tradičních společenských rolí a stereotypů.

Není úplně zanedbatelným detailem, že původně se měl nejnovější celovečerní animovaný film studií Pixar a Disney Brave jmenovat v českém znění „Odvážná Merida“. Nakonec ale domácí distributor zvolil o dost přímočařejší pojmenování Rebelka. Název, se kterým se malé holky dokážou snadno identifikovat, slovo, které láká na romantickou vzpouru a nevázané dobrodružství. Jenže podobná přímočarost a hra na první signální je bohužel typická pro celý film, který se nakonec rebelstvím ohání spíše ve svém názvu než v samotném příběhu. Snímek tak můžeme s klidem přiřadit do dlouhého zástupu současných popkulturních produktů zacílených na dospívající dívky, které sice nabízejí lákadla emancipace a nezávislosti, ale činí tak v pevných mezích mainstreamu a tradičních společenských rolí a stereotypů. Rebelka klidně, ale odsamsaď pocamsaď!

Úvodní zápletka přitom nevypadá vůbec špatně. Mladá skotská princezna Merida si odmítá vybrat svého ženicha ze tří velmi svérázných nápadníků na základě lukostřelecké soutěže a rozhodne se pro vzpouru. Jenže v Pixar/Disney provedení se jedná o vzpouru spíše decentní, demonstrativní (Merida spíše pořád doufá a vyčkává, že ostatní kolem ní změní názor) a celý film končí finálním rozuzlením, v němž Merida pochopí a uzná svou královskou roli a společně s matkou uzavřou kompromis (skutečně kompromis?), že si jednoho ze tří nekňubů vybere později, až dospěje sama, na základě vlastního svobodného (?) rozhodnutí. Samotná autorka původního námětu a spolurežisérka Brenda Chapman v rozhovoru pro New York Times doslova uvádí, že „Merida dobře ví, jaká je její role. Chce ji však naplnit po svém, ne podle svojí matky.“ Naplňovat předem danou roli po svém, maximální rebelství, které dnešním malým holkám americká velkostudia dopřejí. Nabízí se přímá konfrontace se slavným textem francouzského filosofa Rolanda Barthese, který ve své eseji „ O románech a dětech“ již v padesátých letech minulého století upozornil na nekalé rádoby emancipační praktiky časopisu Elle. V textu o tehdejších úspěšných spisovatelkách uvedl pro informaci u každé z nich počet knih, které autorka vydala, a počet dětí, které mezitím stihla porodit. Ty pravé úspěšné „emancipované“ ženy už tehdy v režii časopisu Elle nezapomínaly na svou roli. Klidně si vydávejte knihy, jen nezapomeňte rodit děti. Rebelka ukazuje, že i o půl století později je podobná hra na emancipaci v mainstreamových médiích stále populární.

Náznaky, že některé „po mnoha století osvědčené, tradiční a přirozené“ věci se prostě nemění a měnit nebudou, se nenápadně vynořují v průběhu celého filmu. V prvé řadě Merida je samozřejmě překrásná s dlouhou rudou hřívou plnou kudrlin, která jí volně vlaje podél ramen i v těch nejnebezpečnějších situacích. Každý, kdo měl někdy dlouhé vlasy, vám může říct, jak je nepraktické nemít je svázané, i když se třeba jen ohýbáte na chodníku pro pětikorunu, natož když pádíte houštím na koni. Meridini rodiče jsou pak ztělesněním oblíbeného stereotypu o racionální praktické matce a otci velkém dítěti, který si rád nechává od své ženy říkat, co má dělat. Klasické klišé se pak objevuje i v charakteristice dívčiných bratrů – malých trojčat, kterým jsou s úsměvem ve stylu „kluci jsou prostě kluci“ tolerovány všechny průšvihy a katastrofy, co na hradě způsobí. Škoda, že se Pixar/ Disney nenechali více inspirovat třeba tvorbou kritikou oceňovaného a i masově populárního japonského animátora Hayaa Miyazakiho, který ve svých filmech s oblibou a bez zbytečného poučování překonává nejen genderové stereotypy. Jeho silné, chytré a odvážné hrdinky jako Naušika, princezna Mononoke nebo čarodějnice Kiki jsou na rozdíl od s osudem smířené Meridy plné života a nebojí se podnikat věci a činit rozhodnutí mimo tradiční společenská očekávání.

Rebelka není v tomto ohledu výjimkou. Animátoři se vyžívají v stovkách odstínů zelené v občas jen lehce kýčovitých panoramatech malebné skotské krajiny. Všechny postavy mají v rámci svého minicharakteru sladěný kostým, pohyby i ta nejdrobnější gesta. Jak je v amerických celovečerních animovaných filmech zvykem, nezapomíná se ani na jejich hlavní roli – pobavit u popcornu celou rodinu. V Rebelce tedy zaznamenáme spoustu vtipných miniepizod a skečů. Od těch jednoduchých narážecích a padacích pro nejmenší děti až po společenské narážky na ekonomickou krizi a politiku. Když se králové navzájem trumfují charakterovými přednostmi svých nabízených synů, ozve se anonymní flegmatický hlas z davu: „Kecy!“.

Rebelka je zkrátka stejně jako většina amerických animovaných filmů „pro celou rodinu“ dobře namazaným strojem, který šlape jako hodinky od začátku a do konce. Co na tom, že jeho obsahové poselství je přinejmenším diskutabilní. Důležité je pobavit, vyjít vstříc co nejširšímu publiku, vystoupat rychle na žebříčku návštěvnosti a za rok si vyzvednout Oscara za nejlepší celovečerní animaci. Ani největší puntičkář a pedant (velmi eufemisticky řečeno) Steve Jobs (dlouhodobý ředitel Pixaru, kterému je film v titulcích věnován) ani na moment nezapochyboval, že by tvorba Pixaru nebyla vrcholným uměním, před kterým by si všichni měli sednout na zadek. Díval se na pixarovské filmy prizmatem produktu technologické dokonalosti a maximálního emocionálního účinku na publikum. Důkazem, že se všechno nakonec povedlo, byla výsledná vysoká čísla návštěvnosti a tuny prodaného merchandisingu. Pokud se spokojíme s takovýmto chápáním animovaného filmu, můžeme se za pár let opět těšit na další film z produkce Pixar/Disney, který nás stejně jako Rebelka znovu příjemně nepřekvapí. Hlavně nevystupovat ze své role.