Asymetrická prostata podle Cronenberga / Cosmopolis

Režisér David Cronenberg si k adaptaci románu Dona DeLilla Cosmopolis zvolil zatraceně nebezpečnou metodu. DeLillova kniha o duševním rozkladu mladého miliardáře cestujícího v limuzíně ve světě budoucnosti, kde rozpad trhu předjímá zkázu kapitalistického světa, jak jej známe, je napsána jako zachycení proudu hrdinova vědomí v kombinaci s jeho silně sofistikovanými a často i silně delirickými rozhovory s ostatními postavami.

Zjevně proto není příliš šťastné, když filmová adaptace k této esejistické, nedějové a myšlenkově záměrně rozklížené próze přistupuje tak, že otrocky převede její děj do filmového formátu a ještě do hlavní role, na které snímek do značné míry stojí, obsadí herce s tváří plakátového hezouna, jehož dosavadní nejvýraznější rolí byl tajuplný upír z teenagerské tmavě červené knihovny Stmívání.

Zvlášť po herecky i režijně suverénní Nebezpečné metodě působí Cosmopolis jako pád filmového klasika hluboko pod úroveň rutinních žánrovek a jako učebnicový příklad toho, jak lze zkazit slušnou literární předlohu. Ve vztahu ke knize film ukazuje vlastně to, že její těkavé dialogy, z velké části založené na nadhazování okamžitých, nepromýšlených a výstředních tezí, působí v inscenaci do filmového média literátsky, mudrlantsky a zdlouhavě. To se ale dalo snadno odvodit už z textu sa- motného, který zjevně nebyl psán jako vhodný podklad pro snadné audiovizuální zpracování.

Filmová Cosmopolis ale stejně spolehlivě pohřbívá i veškerý (nijak rozsáhlý) spektakulární potenciál knihy. Přestože román se odehrává v blízké budoucnosti, ve filmu nenajdeme téměř žádné futuristické prvky, naopak většina prostředí, čítající vedle vnitřku limuzíny jen několik ulic a interiérů, vyznívá jako fádní kulisa poutající minimální pozornost (až na ručník na hlavě Paula Giamattiho, který ve své rušivé nepatřičnosti působí jako čiré barthesovské punctum).

Naprosto do pozadí jsou tu kupodivu zatlačeny také pasáže, které mají v knize jednoznačně nejsilnější vizuální potenciál, totiž líčení masových protestů v ulicích, jimiž projíždí hrdinova limuzína, scéna na bizarní hudební a drogové party a pohřeb úspěšného rappera. Demonstrace líčené v textu jako bizarní karneval, kde dochází ke spontánnímu násilí a lidé se upalují na ulici, je ve filmu odbytá několika krátkými a poměrně chudými záběry, z nichž si náladu protestů musíme spíše domýšlet, futuristická party zase vyzní jako tuctová diskotéka a charisma údajně skvělého rappera silně pocuchá zcela tuctový song, který ve filmu zazní a je rapperovi připisován.

Cosmopolis zcela selhává i jako herecký film. Robert Pattinson hraje náročnou roli geniálního finančníka, který v knize působí jako odtělesněná a neurčitá figura s patologickými sklony, stejně bezkrevně jako postavu unyle zírajícího upíra Edwarda. Jeho uhlazená tvář působí spíš jako stroj na pohotové řečnické glosy než jako maska životné, navíc komplikované postavy. Ani Juliette Binoche, Paul Giamatti a Matthieu Almaric nepodávají nijak pamětihodné výkony. Jsou sice obsazeni proti svému hereckému typu, ale nepředvádějí nic víc než jednorozměrné figurky dobrosrdečné děvky, mstícího se ztroskotance a výstředního umělce. Ve výsledku snímek nepřipomíná Cronenberga, ale spíš upovídané nezávislé sci-fi devadesátých let, typicky film Lovci mozků Abela Ferrary. Diváci neznalí předlohy mohou také tápat, proč se vůbec Cronenberg, který se přes poměrně velký žánrový a do jisté míry i stylový rozptyl svých filmů kontinuálě drží podobných motivů a témat, vůbec rozhodl adaptovat DeLillův román.

Kniha přitom rozhodně má potenciál stát se cronenbergovskou látkou, přinejmenším v poměrně těsném propojení sexuality a makroekonomie, usouvztažnění šílenství jednotlivce a světa nebo celkově jakožto apokalyptická vize množících se chyb dosud hladce pracujícího systému. Film ale tyto cronenbergovské prvky nijak nezdůrazňuje a nechává je před divákem defilovat ve stejně jalovém modu jako ostatní dějové peripetie.

Cronenbergův přístup je o to překvapivější, že tvůrce dosud pracoval s předlohami svých děl poměrně volně (především jeho remake Mouchy a adaptace Ballardova autorského porna Crash vytváří z podnětných vzorů zcela originální a svébytná díla). Filmová Cosmopolis nicméně nechává předlohu spíše rozbřednout do tvaru, který je podobně záhadný a atraktivní jako asymetrická prostata jeho hlavního hrdiny.