Příjemně gumový blockbuster / Muži v černém 3
Od třetího pokračování takřka mrtvé série se očekávala především snaha ještě jednou vytěžit známou značku, která v nostalgicích po „devadesátkovém retru“ může stále rezonovat. Zatímco první dva díly opakovaly schéma objevování paralelní reality za kulisami všedního světa, přichází scénář trojky s krokem, který herní pole proměňuje – s cestováním v čase. Postava J, která si za předchozí díly vybudovala status zkušeného agenta, se tak zase jednou dostává do naprosto nové situace, konkrétně do Ameriky šedesátých let, kterou tvůrci mnohdy využijí jako podhoubí pro výborně načasované vtipy plynoucí z rozdílů mezi roky 2012 a 1969.
Nejvyšší očekávání letošní letní filmové sezóny se vážou především na dva snímky. První z nich, Prometheus Ridleyho Scotta, většinu diváků mírně řečeno zklamal, na druhý, Nolanova nového Batmana, stále čekáme. Třetí pokračování Mužů v černém, jehož premiéra vyplňuje mezeru mezi oběma hity, je do značné míry jejich naprostým protipólem. Dvojice agentů, kteří se na Zemi vypořádávají s „mimozemským šmejdem“, se na plátna vrací po deseti letech a míra očekávání se takřka blíží nule. Režisér Barry Sonnenfeld (kromě všech tří dílů Mužů v černém také obě Addamsovy rodiny nebo Wild Wild West) je spojován především s blockbustery devadesátých let a jejich dnes nepříliš módním rozjíveným stylem s prvky nostalgického retra.
Není divu, že oživení takřka mrtvé série budilo spíše překvapení. První díl využívá tradiční vyprávěcí schéma nováčka, policisty s přezdívkou J, který se dostává do naprosto neuvěřitelné situace, do níž jej zasvěcuje starší znalý parťák K. Společně s hlavním hrdinou tak zkoumáme fantazijní paralelní realitu, která dává za pravdu paranoidním představám, že svět, který nás obklopuje, není vůbec takový, jak se na první pohled zdá. Ve druhém díle se role obou hlavních hrdinů J a K v podstatě obrací – zemi opět hrozí zkáza a K se po vymazání paměti musí opět vrátit do hry. Koncept vstupu do nového světa se tím v podstatě vůbec nemění, až na fakt, že pravidla bizarního prostředí, kde mezi lidmi skrytě žijí nejrůznější mimozemšťané, nám jsou již známa. Tvůrci naneštěstí nepřicházejí s ničím novým a z dnešního pohledu snímek vyzní jako zbytečně rozšířený první díl, navíc se zastaralými triky. V tomto ohledu z „trojky“ čiší především snaha ještě jednou vytěžit známou značku, která v nostalgicích po „devadesátkách“ může stále rezonovat. Zpočátku všechny filmové indicie potvrzují tuto hypotézu, od nepříliš vtipného špičkování mezi ústřední dvojicí, po naprosto stoického Tommyho Lee Jonese v roli K, jehož herecký výkon může být dokonalým vystižením morousovitého agenta, spíše však vyvolává konotace totální herecké nudy.
Několikrát přepisovaný scénář však nakonec přijde s krokem, který proměňuje herní pole – s cestováním v čase. Postava J, která si za předchozí díly vybudovala status zkušeného agenta, se tak zase jednou dostává do naprosto nové situace, konkrétně do Ameriky šedesátých let, kterou tvůrci mnohdy využijí jako podhoubí pro výborně načasované vtipy. Cestování v čase je z hlediska logické posloupnosti příběhu zapeklité a tvůrci buď mohou jít cestou takřka „geekovské“ sci-fi, kde budou všechny paradoxy obhájeny, nebo nevázané zábavy, která přesuny v časoprostoru využívá čistě utilitárně jako příběhový element. Kdo by ale čekal od Mužů v černém sofistikovanou sci-fi?
Samotný přesun v časoprostoru tu slouží k uvedení nové verze staré postavy – mladší podobu agenta K tu hraje Josh Brolin. Zatímco Tommy Lee Jones se svou mrtvolnou fasádou působí v rozjezdu příběhu jako nepatřičně zatoulaný důchodce, Brolin následně přináší živoucí protipól Smithově maniakálně „ukecanému“ herectví.
Průběh J-ova pátrání v roce 69 není prakticky ničím překvapivý, postavy až trochu mechanicky sledují stopy mimozemského zločince Borise Bestie, přičemž se snaží uhádnout, kde dojde k dalšímu úderu. Ozvláštnění však probíhá především v rovině jednotlivostí a „zabydlenosti“ světa roku 1969. Nejkouzelnější scénou se tak stává návštěva slavného newyorského uměleckého prostoru Factory, kde se objevuje i Andy Warhol. Jestliže přesun na konec šedesátých let přináší především dobové vtipy, pak postava Griffina (Michael Stuhlbarg ze Seriózního muže bratří Coenů) vnáší nejen pohled do možné budoucnosti, ale také do nejrůznějších paralelních realit. Pokud byste však očekávali jakékoli sofistikovanější využití pohledu na nekonečné množství možností, kudy se bude příběh ubírat, budete nejspíše zklamáni.
Jak poznamenal jeden ze zahraničních recenzentů, to nejlepší, co můžete o nových Mužích v černém říci, je fakt, že velmi problematická produkce nezanechala na výsledném produktu příliš šrámů. Snímek totiž překvapivě odsýpá, dokáže pobavit a v závěrečné pointě časoprostor celé série pozoruhodně zacyklí. Snímek je tak esencí bezstarostné zábavy, které je batmanovské a prométheovské pojetí blockbusteru jako sofistikovaného komentáře našeho světa na hony vzdálené.