Vetřelčí troll-projekt / Prometheus

Některé dílčí sekvence Promethea z hlediska atmosféry představují ve svých specifických žánrech (hororu a sci-fi) za poslední roky pomyslný vrchol. Jenže cokoli funkčního je záhy sveřepě zadupáno nechtěně absurdní nedomyšleností, kauzálním lapsem, naivním schématem či zcela směšnou mytologií připomínající smyšlenky Ericha von Dänikena. Scottova novinka se tváří, že divákům odhalí nejen počátek jednoho populárního fikčního světa, ale dokonce i samotné existence lidstva. Využívá k tomu postupů aplikovaných v seriálu Ztraceni (2004–2010), který je učebnicovým příkladem fikce, jež přechází do náboženského kultu. Podle přijetí rozděluje diváky, potažmo populaci na bezvěrce a věřící, ale především svůj mytologický fikční svět staví na tom, že na otázky týkající se bytí, lidstva, osudu, svobodné vůle či hodnot dává odpovědi prostřednictvím vágní mystiky, nepodložených spekulací a cyklících se paradoxů, z nichž vede cesta ven pouze slepou vírou.

Mezi filmovými fanoušky platil Prometheus za jeden z nejočekávanějších titulů tohoto roku. Fakt, že se režisér milníků filmové sci-fi Vetřelec (1979) a Blade Runner (1982) vrací k vědeckofantastickému žánru a navíc znovu navštíví fikční universum vetřelčí série, byl považován za garanci velké podívané či přímo nového milníku popkultury. Výsledek se ale jednak ukázal jako přímočará ždímačka na peníze diváků, kteří se nechali ošálit falešnými přísliby masivní reklamní kampaně, a navíc představuje pouze další z řady sezónních blockbusterů, jež krátce po zhlédnutí mizí z paměti.

V posledních letech kritika mezi komerčními hity vyzdvihovala snímky „kinematografie intelektuálních atrakcí“. Ty coby bezchybně šlapající stroje nejen pohlcují publikum svou důmyslně imerzivní formou, ale díky spletitému vyprávění současně vyžadují jeho maximální pozornost. K tomuto trendu ovšem existuje také protipól, jenž lze označit jako trailerový syndrom či „kinematografii clubberských atrakcí“. Jedná se o filmy, které se v souladu s pomyslným mottem návštěvníků tanečních klubů „za co nejkratší dobu co nejvíce zábavy“ snaží divákům během své stopáže naložit maximální množství atrakcí všeho druhu. Série Piráti z Karibiku (2003–2011), Transformers (2007–2011) či Iron Man (2008–2013) a mnohé další sezónní tituly posledních let představují de facto celovečerní trailery – namísto dramaticky gradujícího scénáře, profilace postav či kauzálního vyprávění vystavují publikum nonstop smršti nemotivovaných akčních money shotů, exaltovaného napětí, afektovaných emocí a formálně dojeného patosu.

Prometheus sice nevalí krystalické atrakce v takovém tempu jako Transformers 3 (2011), ale co do vykreslení postav, dramaturgické návaznosti jednotlivých sekvencí či vše zastřešující výkonnostní orientace si s Bayovou filmovou slideshow konzumerismu nikterak nezadá. Přiznejme, že některé jeho dílčí sekvence z hlediska atmosféry představují pomyslný vrchol ve svých specifických žánrech za poslední roky – především drásavě tělesné hororové pasáže a ohromující sci-fi momenty, jež dávají pocítit malost člověka vůči vesmíru. Jenže cokoli funkčního je záhy sveřepě zadupáno nechtěně absurdní nedomyšleností, kauzálním lapsem, naivním schématem či zcela směšnou mytologií připomínající smyšlenky Ericha von Dänikena. Hlavní překážku pro to, aby snímek fungoval alespoň jako bezuzdný spektákl, nakonec nepředstavuje rozvážnost či umírněnost tvůrců, nýbrž jejich snaha blafovat hloubku.

Scottova novinka se tváří, že divákům odhalí nejen počátek jednoho populárního fikčního světa, ale dokonce i samotné existence lidstva. Využívá k tomu postupů aplikovaných v seriálu Ztraceni (2004–2010), který je učebnicovým příkladem fikce, jež přechází do náboženského kultu. Podle přijetí rozděluje diváky, potažmo populaci na bezvěrce a věřící, ale především svůj mytologický fikční svět staví na tom, že na otázky týkající se bytí, lidstva, osudu, svobodné vůle či hodnot dává odpovědi prostřednictvím vágní mystiky, nepodložených spekulací a cyklících se paradoxů, z nichž vede cesta ven pouze slepou vírou. Stejně jako televizní hit i Prometheus, pod jehož scénářem je podepsaný jeden ze tří autorů Ztracených Damon Lindelof, vodí své publikum za nos příslibem odpovědí, ale místo nich nabízí jen další otázky a logické díry. S reálnými fanatickými kulty navíc sdílí také zdánlivě nezpochybnitelnou autoritu ústředního vůdce, jenž se sám stává mýtem. V recenzích i diváckých reflexích Promethea tak překvapí častá adorace Ridleyho Scotta coby velkého autora, jehož osobitost mají stvrzovat početné režisérské sestřihy – z jeho předchozích devatenácti titulů existují k osmi rozšířené verze.

Odolejme falešnému proroctví, že Prometheus dojde spásy v podobě koherentního režisérského sestřihu, a přijměme Ridleyho Scotta prostě jako výtečného řemeslníka a organizátora, který si umí vybírat spolupracovníky tak, aby výsledek maximálně naplnil potenciál scénáře. Když budeme ve filmu hledat vnitřní smysl, ukazuje se dílo jako zlomyslný troll-projekt a drsné zpražení filmových fandů. Stejně jako internetoví „trollové“, kteří pro vlastní pobavení rozkládají harmonickou bublinu diskusních fór nemístnými příspěvky, také Prometheus plný kontradikcí vnáší chaos, nesmysly a úsměvné fantasmagorie do vážných debat či obsesivních pokusů o zmapování vetřelčího universa, jaké představuje např. Xenopedia. Současně můžeme zdejší mimozemšťany, kteří stvořili život na Zemi i lidskou civilizaci, považovat za paralely filmových režisérů. Postavy o nich mluví příznačně jako o „Tvůrcích“ a přistupují k nim stejně jako fandové k oblíbeným autorům – myslí si, že by s nimi mohli mluvit jako s rovnými, pletou se jim do soukromí a otravně se domáhají interpretací jejich díla. Nelze se pak divit, že zdejší deziluzivní konfrontace s Tvůrcem proběhne přesně v duchu až zlomyslně sebereflexivního sloganu filmu: „Hledání našeho počátku může znamenat náš konec.“