Pochybovat je lidské / Máme papeže
Moretti dává ve výsledku instituci papežského stolce jakousi lidskou tvář, demytizuje to, co se děje za zdmi vatikánských chrámů a ukazuje, že při konkláve se lze mýlit stejně, jako když nedokáže smrtelník na náměstí Svatého Petra dobře rozeznat bílý kouř od tmavého. Volba papeže i ostatní vatikánské rituály a tradice se sice řídí přesnými pravidly, avšak s nimi hrdina Morettiho filmu nebojuje, stejně jako to není zlatá klec Apoštolského paláce, ze které by chtěl uniknout. V souladu s rezignací na kritiku církve jako takové (či naopak jejímu pochlebování) nechává režisér papeže trpět osobními lidskými slabostmi a neustupujícími tužbami, které se mu od mládí nepodařilo naplnit. Papežský hábit zde není ústředním motivem, ale jen doprovodným kostýmem, který precizně vypravenému filmu sluší.
Filmy na témata církve a víry se většinou k žánru komedie nehlásí. K posvátným věcem kinematografie obvykle přistupuje s vážnou tváří (neodbytným způsobem nejednoznačné Lurdy), která je mnohdy našponovaná až k nesnesení (Umučení Krista). O to pozoruhodněji tak působí na první pohled zdrženlivá, ale ve svém sdělení kritická komedie Nanniho Morettiho Máme papeže. Ta nejprve nechá takřka klukovsky působící konkláve zvolit nového papeže, jehož stolec však zůstává po náhlém návalu paniky a pochyb z nově nabyté zodpovědnosti přinejmenším dočasně prázdný.
Až odzbrojujícím způsobem jednoduchý námět skrze titulního protagonistu přináší svědectví o víře, jejíž síla může pomáhat, ale když nezaslepuje, nemůže být sama o sobě nápomocna pro řešení jakéhokoliv dilematu. Morettiho dílo přitom není komentářem k institucionalizované církvi (byť se k různým jejím procedurám staví tu uštěpačně, tu s něhou), ale příběhem jednoho konkrétního a fiktivního muže. „Je to empatie vůči mému papeži, vůči mým kardinálům. Ne vůči skutečnému papeži. Já jsem si je takové vymyslel, to je můj svět,“ řekl režisér během své návštěvy na Febiofestu Lidovým novinám. A takto je dobré odhalování opony, k němuž zde dochází, také vnímat. Poučen realitou, ale nabuzen touhou vyprávět o selhání zcela vymyšleného muže, kterému je svěřeno nejvyšší poslání, nahlíží Moretti do světa, v němž mají malé neřesti a radosti navrch nad čímkoliv, co by zavánělo majestátem nejvyššího kléru. Právě odtud vyvěrá jistá překvapivost filmu i jeho zábavnost.
Moretti dává ve výsledku instituci papežského stolce jakousi lidskou tvář, demytizuje to, co se děje za zdmi vatikánských chrámů a ukazuje, že při konkláve se lze mýlit stejně, jako když nedokáže smrtelník na náměstí Svatého Petra dobře rozeznat bílý kouř od tmavého. Volba papeže i ostatní vatikánské rituály a tradice se sice řídí přesnými pravidly, avšak s nimi hrdina Morettiho filmu nebojuje, stejně jako to není zlatá klec Apoštolského paláce, ze které by chtěl uniknout. V souladu s rezignací na kritiku církve jako takové (či naopak jejímu pochlebování) nechává režisér papeže trpět osobními lidskými slabostmi a neustupujícími tužbami, které se mu od mládí nepodařilo naplnit. Papežský hábit zde není ústředním motivem, ale jen doprovodným kostýmem, který precizně vypravenému filmu sluší. Podobně ani hrdinovy pochybnosti, lítost či rozvážná moudrost nevycházejí z povahy církevních symbolů, ale z velice dobře napsané postavy nového papeže, který není vnímán výhradně skrze to, co s sebou nese funkce Kristova náměstka, ale spíše skrze vlastní minulost.
Konec konců i jásající, čekající a modlící se davy na svatopetrském náměstí tvoří pouhou kulisu k dílčí a do značné míry fiktivní dekonstrukci dění okolo volby papeže. Okouzlující pinožení konkláve i vatikánského mluvčího zde slouží tu komedii, tu vyprávění o zmoženém muži – méně pak komentáři o Vatikánu jako takovém. Totéž se v neposlední řadě vztahuje též k jednotlivým činům papeže, za každým z nichž je lidské rozhodnutí, což je činí v jednotlivostech i jejich souhrnu tak těžkými. Co říct, když poslouchá tolik lidí a doposud našeptávající Bůh se zčista jasna odmlčel?
Je pravda, že v Máme papeže se vrcholní církevní hodnostáři značně odkopávají. Ovšem pod duchnou Moretti nenachází náctileté ministranty, ale takřka diblíkovskou touhu vyrazit do Říma na koblihy anebo vyhrát turnaj ve volejbale. Právě tato často citovaná scéna, ve které se po kontinentech utkává vrcholný klér ve zcela světské disciplíně, přichází s jednou z nejsilnějších point celého filmu. Totiž že každý bod se počítá, ať už se rozhoduje o volejbalovém skóre nebo poselství vyřčeném před naslouchajícím světem. V tomto momentě se jinak spíše civilně orientovaný film obrací k pokoře, která je – či by měla být – křesťanství tak blízká. Režisér se bez bázně pouští na uznávaně svatá místa, jejichž posvátnost však nevidí jako nedotknutelnou. Nevstupuje na ně s rozhodnutím je demystifikovat, neřku-li pohanit. Zdá se spíše, že pracuje s tím, co objevil teprve poté, kdy na dané teritorium vstoupil.
Moretti ve svém filmu na jedné straně zbavuje papeže vážné tváře, na druhé straně mu do ní vnáší smutek. Ačkoli odlehčeně ironizuje událost, jež je pro každého křesťana zásadní, zároven svou potměšilost korunuje pointou, která pohne divákem a zdrtí věřící, kteří čekají na každé slovo hlavy církve. A nejen z toho čerpá sílu jeho film, který začne jako komedie a skončí jinak, než bychom byli bývali tušili ze scény v úvodu, kde od sebe důstojní kardinálové proměnění v bezradné volitele vzájemně opisují.