Smutek pod vrstvou make-upu a ironie / Tady to musí být

V novince Tady to musí být, svém prvním anglicky mluveném filmu, pokračuje Sorrentino ve studiích charakterů kompletně odtržených od svého okolí. Excentrický postarší gotický rocker Cheyenne (Sean Penn pod nánosy líčidla, rtěnky, zahalen havraní hřívou) opět vyčnívá z okolního prostředí a ani zdaleka ne jen svou vizáží. Pohybuje se a mluví odlišnou rychlostí, v hlase i gestech se odráží křehkost a heroinová minulost, ale především se pod počátečním bizarním vzezřením odhaluje hluboká melancholie postavy uvízlé mezi dvěma světy, ať už jde o pnutí minulosti s přítomností, dětství s dospělostí či rockerství s nákupy zeleninové pizzy v Tescu.

„Něco je tu špatně. Nevím, co přesně, ale něco…“ Věta, kterou třikrát v průběhu snímku pronese titulní hrdina svým zpomaleným hlasem, plynoucím na frekvenci, která jej předurčuje k monologu i uprostřed konverzace, se honí hlavou i publiku. Největší současný italský formalista Paolo Sorrentino poskládal svůj film opět jako puzzle. Tentokrát však do sebe dílky nezapadnou zdaleka tak snadno.

Jen málo filmařů umí ukázat hluboký autentický smutek nepatetickým způsobem. A zcela vzácné je snoubení melancholie s ironií. Nemluvíme o střídání komických a dramatických poloh, jejichž výsledkem je tragikomedie, slovo mající v české kotlině pachuť takřka nadávky. Jde o samotné nitro postav, osamělých a vykořeněných, jejichž melancholii nijak neumenší humor, absurdita okolního dění či hravá stylizace. Tim Burton je spíše groteskní než ironický, a tak vedle Wese Andersona je dalším režisérem zkoumajícím smutek pod vlnami ironie, excentričnosti a extrémní stylizace právě Sorrentino.

Vykořeněnost Sorrentinových protagonistů má doslova fyzickou podobu. Už osudová variace na noirové téma Následky lásky (2004) vyobrazovala díky snímání, ale především díky hereckému projevu Tonyho Servilla svého hlavního hrdinu ve zvláštním vytržení ze svého okolí. Za podivnou netečností šedé myšky se skrývala lehce výstřední bytost, postižená insomnií a krutou minulostí, v jejíchž osidlech se život mafiánského úředníčka, rozporcovaný na pravidelné rituály, odvíjel.

Ve snímku Božský (2008) Sorrentino zpodobnil život nehynoucí ikony italské politiky, sedminásobného premiéra italské vlády Giulia Andreottiho, jako rej pohybů a opakujících se motivů. Neustále se pohybující, přitom však vždy ladná kamera krouží kolem netečného Andreottiho (opět v podání famózního Servilla) a ze šedé myšky se stává šedá eminence, která dějem proplouvá jako fantóm. Z reálné postavy se za pomoci stylizace stává symbol, který nemusí pohnout brvou, přesto vypovídá o nitru vrcholného politika i jeho pohnutkách víc než mnohé realisticky pojaté životopisné filmy.

V novince Tady to musí být, svém prvním anglicky mluveném filmu, pokračuje Sorrentino ve studiích charakterů kompletně odtržených od svého okolí. Excentrický postarší gotický rocker Cheyenne (Sean Penn pod nánosy líčidla, rtěnky, zahalen havraní hřívou) opět vyčnívá z okolního prostředí a ani zdaleka ne jen svou vizáží. Pohybuje se a mluví odlišnou rychlostí, v hlase i gestech se odráží křehkost a heroinová minulost, ale především se pod počátečním bizarním vzezřením odhaluje hluboká melancholie postavy uvízlé mezi dvěma světy, ať už jde o pnutí minulosti s přítomností, dětství s dospělostí či rockerství s nákupy zeleninové pizzy v Tescu.

Sorrentino sice tentokrát vypráví mnohem méně sevřeně, epizodičnost a roztříštěnost motivů však patří k charakteru postavy a zejména pak k typicky americkému žánru road-movie, do nějž se snímek překlápí s přesunem z Dublinu, kde Cheyenne přežívá po boku milující manželky Jane, do Ameriky. Do Ameriky se přeneseně přesouvá i sám Sorrentino a připojuje se tak do dvojlomného proudu evropsko-amerických kinematografických debat, do onoho snoubení evropské přemýšlivosti s hollywoodskou elegancí, které z jedné strany podniká Antonioni v Zabriskie Point (1970) a z druhé je výsadou nezávislých tvůrců typu Jarmusche, Coenů či Lynche. Americká krajina je synonymem svobody nejen vnitřní, ale i vypravěčské.

Cheyennova zdánlivě chaotická a nemotivovaná, byť elegantně podaná pouť, během níž se z depresivního rockera stává lovec nacistického vraha, plyne zdánlivě chronologicky. Útržkovité události na sebe navazují chatrně, drženy jen hladkým stylem, který setrvává v letargické, leč houževnaté poloze, v tempu Cheyennova želvího kroku. Nejen pohyby kamery, ale i samotné události se přizpůsobují biorytmu Cheyennova bytí, jak ilustruje jeden z mnoha situačních vtipů – když kolem hrdiny sedícího v parku prosviští bruslař nepatřičnou rychlostí, vzápětí padá, ztrestán samotným stylem filmu. Pro Sorrentina je jako vždy rytmus vším.

Tentokrát se v průběhu filmu nevracejí totožné situace jako v předchozích složitěji a sevřeněji komponovaných snímcích, opakují se pouze některé enigmatické věty. Z druhé strany však samotný protagonista nevede žádné monology, bohémská povaha díla ani vlastní křehká konstituce mu to nedovolují. Veškeré promluvy sestávají z vypointovaných dialogů či krátkých výkřiků do tmy. Pod absurditou, vizuálním humorem a excentrickou slupkou se ukrývá podobně introvertní, smutná, směšná a přitom důstojná i obyčejná postava, jako byli Cheyennovi italští předchůdci.

Divácké nároky jsou tentokrát testovány poněkud odlišným způsobem. Nelze pospojovat jednotlivé nitky příběhu, ale není ani možné poskládat z náznaků zcela jasný obraz Cheyennovy osobnosti. Přesto Sorrentino opět natočil mnohovrstevnatý film, v němž lze poměrně snadno nalézt pod bizarním povrchem humanismus, hůře už je vidět kupříkladu meditace nad vztahem všednodenního a absurdního. Sorrentino se totiž nevydává tak hluboko do nitra amerických populárních žánrů jako Jarmusch či Coeni, ale zároveň ani nevstupuje na lynchovský terén, kde vládne šílenství svrchovanou rukou. V suicidálním tempu new wave kapel se prodírá podivnostmi – smutně, vtipně, houževnatě. Důležité je vytrvat.