Almodóvar si hraje sám se sebou / Kůže, kterou nosím
Nový film Pedra Almodóvara, jenž putuje po svém uvedení v letošní canneské soutěži a poté v Karlových Varech i do naší distribuce, není snadným soustem ani pro jeho skalní fanoušky. Snímek Kůže, kterou nosím představuje volnou adaptaci sci-fi detektivky Thierry Jonqueta, která nesměřuje jen k vylíčení našich posedlostí a zaběhlého karnevalu emocí ze „dna vášně“. Výsledek působí spíše dojmem prokombinovaného díla zralého režiséra ohledávajícího hranice svého stylu, který si staví do cesty nejrůznější překážky a trénuje obtížná rozestavení na své šachovnici.
Do jisté míry tu rozpoznáváme ohraný rukopis španělského matadora výstředních melodramat i srdceryvných zpovědí, v nichž se postavy ovládané minulostí ohlížejí za milostnými zraněními. Pláčou nad vlastními resentimenty, narcistně se v nich zhlížejí a řeší svoji sexuální identitu. Příznačné pro Almodóvarovu novinku však je, že v ní autor tuto přepjatost a emocionální afekt podrývá humorem či probleskujícími postupy pokleslých žánrů, TV seriálů či transsexuálních estrád.
Je to autorova hra se sebou samým, byť plná sebeironie a vnitřních narážek, v jejímž středu stojí hrdina na Almodóvarovy poměry poněkud netypický. Robert (Antonio Banderas) není žádným výstředním, zavrženým outsiderem, sociálně zasazeným do prostředí, které by snoubilo rozpory španělské společnosti. Naopak: úspěšný plastický chirurg z Andalusie zosobňuje autoritu, moc, majetek i schopnost ovládat životy druhých. Chladnokrevný genetik klonující lidskou kůži je navíc posedlý vědeckým komplexem tvůrce.
Od začátku jej vidíme vést “strojový“, vykalkulovaný život, jenž má ve skutečnosti sloužit k provedení jedné ďábelské pomsty. Banderasův hrdina je něco mezi Dr. Housem a Dr. Mengelem, a stejně tak v sobě skrývá i nešťastného chlapa, který se nedovede vzdát ztracené ženy; na operačním stole si tudíž pořídí její náhradu, již uvězní v obýváku své luxusní vily. Film stojí a padá s tím, jak se autorovi daří spolu s Banderasem získat naše sympatie pro neočekávaně odtažitého a rozporuplného „zločince“. Otázka zní, zda se vůbec někdo dokáže identifikovat s tyranem, který má pro své jednání polehčující okolnosti, avšak zůstává izolovaným jedincem, jenž nedovede navázat normální vztahy s okolím…
Almodóvar tentokrát na divákovi otevřeně zkouší, co mu projde. Lze vůbec uvěřit neštěstí v tak umělém zobrazení života? Část poezie filmu vychází z přerývavě vyprávěného, šíleného melodramatu, do kterého se Almodóvarovi podařilo nacpat v několika retrospektivních rovinách příběhu skutečně ledacos. Nechybí sexuální orgie, lékařské pokusy v laboratoři, rodičovské mindráky, červená knihovna ani oidipovský komplex – divák by skoro potřeboval tužku a zápisník na poznámky. Robertova manželka spáchá sebevraždu poté, co přežila popálení při autonehodě. Lékařova znásilněná dcera nabyla mylného přesvědčení, že agresorem byl její otec, načež vyskočí z okna. Jeho nevlastní bratr vpadne do domu v masce tygříka a znásilní onu krásnou kopii jeho ženy drženou pod zámkem. V domě navíc hlídá Robertova vlastní matka Marilia (Almodóvarova dvorní herečka Marisa Paredes), která svou mateřskou láskou do určité míry zrcadlí hrdinovu milostnou posedlost.
Výsledkem je značně pomalý rozjezd filmu – teprve v jeho polovině začínáme zvolna doceňovat všechny nápady a brát překvapivost příběhu vážně. Ve skutečnosti jde totiž o to, že Robert zajal Vincenteho (násilníka své dcery), aby jej ve sklepě přeoperoval na ženu nově pojmenovanou Vera (Elena Anaya), která nese podobu jeho zemřelé manželky (!). Uprostřed filmu se tak náhle spojuje horor s crazy komedií a kriminálka s Pygmalionem: s tím rozdílem, že z profesora Higginse se stal impotentní genetik bez smyslu pro humor.
Jedno je ovšem jisté – režisér nerozumí genetice, kterou ilustruje rozpačitými laboratorními záběry. A za druhé: Almodóvar nesvede natočit thriller s napětím. Se žánrovými kódy si nanejvýš potměšile pohrává a kriminální vyústění proto vypadá jako ze starého filmu, kdy se ještě šetřilo pohybem drncající kamery. Scény, v nichž se nás autor snaží postrašit nebo nacvičit s herci domácí kung-fu v legínách, jsou přinejlepším k smíchu.
Jak lze čekat, nejvýše naopak stojí záměrně komediální okamžiky, kdy si španělský tvůrce dělá legraci ze sexu bez předsudků: skvělá je například instruktáž k zavádění voperované vagíny do provozu. Poutavě je pojata transsexuální proměna Vincenteho ve Veru, během níž se ze sebejistého, sobeckého grázlíka stává „almodóvarovsky“ vzdychající hrdinka čekající každý den na svého domácího pána. Její nářky nad životem navíc dostávají podobu ladných pohybů, jak se dívka učí ovládat transplantovanou kůži ve svém domácím vězení.
Jistě, nabízí se tu možnost skloňovat narážky na humanitní obory, jako je etika genetiky či otázka identity moderního a nešťastného člověka; na to, jak se necítí dobře ve své kůži dané sexualitou či společenským postavením. Nicméně v pozadí příběhu se skrývá ještě jiné drama: režisér se oklikou blíží k vlastnímu obsedantnímu tématu, jímž je milostný vztah muže a ženy založený na základě dominance a submise. Hned na dvou symetricky postavených liniích zkoumá mužské postavy – jednoho sexuálního násilníka, druhého lékařského sadistu –, kteří zažívají vnitřní obrat. Dominantní samci jsou dohnáni k tomu, aby odhalili vlastní slabosti nebo se dokonce nechali ovládnout svými oběťmi. Je to pozoruhodné, byť z toho všeho nakonec vycházejí dva kvalitativně nesouměřitelné a trochu zaumné příběhy lidí, z nichž se na čas stala Almodóvarova pokusná morčata.