Tykwerův řez do rakoviny varlat / 3
Nový film Toma Tykwera, nazvaný lapidárně 3, vás překvapí. Jak se šeptalo už v zákulisí loňské benátské soutěže, v jejímž rámci byl snímek (aniž by získal festivalové vavříny) uveden, ničím nepřipomíná starší hrátky s thrillerem ve svěží mladické Lole běží o život. Marně bychom tu hledali prvky typické pro autorovu melodramatickou pohádku Princezna a bojovník, natož pak ozvěny pokusů o nudný evropský velkofilm, jaké německý filmař natáčel v angličtině (Parfém – příběh vraha, International).
Bisexuální tragikomedie, jež vypráví o krizi středního věku, únavě z partnerského života a mimo jiné také o rakovině varlat či opožděném coming outu, je v první řadě Tykwerovým návratem do Německa. Lze tu vidět zdánlivě obyčejné představitele generace dnešních čtyřicátníků, kteří si sice vyměňují bleskurychlé a ironické repliky, jinak ale ničím nepřipomínají dřívější vášnivé hrdiny řešící absolutní dramata. Tato novinka zůstává nejblíže „všední skutečnosti“, byť ji tvoří programově tragikomedie, nadsázka i drsný, zaumný příběh. Prosvítá z něj atmosféra berlínských ulic a parků, v nichž si nostalgicky čutají bývalí „dederóni“.
Tykwer natočil zčásti moralitu, zčásti melodrama moderního páru, který předvádí liberalizované, civilizované soužití západního typu. Simon a Hanna jsou spolu už dvacet let, aniž by se vzali či měli děti. Nevidíte je uvězněné v těsném tradičním svazku plném výčitek, vin či zmarněných očekávaní. Nehrají si před sebou na někoho jiného – Simon doma machisticky neporoučí, ale namísto toho vaří a uklízí. Hanna chodí domů, kdy se jí chce, aniž by se musela z pozdních příchodů zpovídat. Dokonce se autoři scénáře usilovně snaží, aby případné slovní výměny a prohozy byly plné ironie a nadhledu nad všemi manželskými stereotypy. Komediální rámec svedl dohromady výbornou herečku Sofii Rois v roli Hanny a divadelního režiséra Sebastiana Schippera, který excentrické kreaci šílené ženské docela zdatně nahrává.
Konflikt příběhu vychází paradoxně z toho, že oběma partnerům jejich moderní soužití zevšední. Vzájemná touha i potřeba blízkosti vyprchala, najednou se mezi nimi utvořil prostor, do něhož může pohodlně vklouznout někdo třetí. Tykwer vystavěl svou tragikomediální zápletku na dvou zvratech: na onemocnění Simona rakovinou a na tom, že se on i Hanna zamilují do stejného muže. Je to náročná dramatická ekvilibristika, zvlášť když oním andělským svůdcem s modrýma očima je východoněmecký vědec z buněčného výzkumu, motorkář s jachtou v Rostocku a amatérský fotbalista.
Divák se marně ptá, jak mohli oba docela civilizovaní Berlíňané propadnout kouzlu „dederonského balíka“, a stejně tak pochybuje o soudnosti německé kritiky opěvující herecký výkon Davida Striesowa. Vždyť mu nelze věřit nic z toho, co se snaží hrát; a nejméně onu bisexualitu! Celé rozestavení příběhu lze navíc vnímat jako nadsázku, které na závěr chybí dynamické i komediální vyznění. Zároveň ale nabízí řadu zajímavých interpretací heterosexuálního soužití i jeho zvratu, který odstartuje metafora rakoviny varlat. Musí se muž zbavit poloviny svého „deterministického“ nástroje, aby objevil svou homosexualitu? Stejně tak můžeme říct, že vetřelec Adam vlastně zachrání unavené soužití Simona a Hanny tím, že se zamiluje do obou dvou.
S příběhem si lze docela prostořece i duchaplně hrát, což umožňuje i autorův obratný a hravý storytelling. Je založený na střihu a téměř hypnotickém propojení obrazu a slova. Jak sám Tykwer říká – dokáže (spolu se svou střihačkou Mathilde Bonnefoy) celý film v podstatě přetočit ve střižně. Je potěšením sledovat, jak simultánním vrstvením záběrů v jednom obraze či anticipujícími a retrospektivními střihy zrychluje a zpomaluje podle libosti tempo vyprávění. Jak klipovými prostřihy pronikáme do vnitřního monologu postav či jak se obohacuje základní melodramatický příběh o další vizuální plány. Metaforou narušení monogamie partnerského páru jsou série mikroskopických záběrů na buňky, pronikající do cizího těla. Výborně jsou evokovány výčitky samotné Hanny, která řeší nevěru či vlastní těhotenství.
Jakkoli má ale Tykwer úžasný cit pro obraz a hudbu (s trojicí Reinhold Heil, Johnny Klimek a Gabriel Isaac Mounsey je autorem hudebního doprovodu), nedisponuje tak úplně smyslem pro komediální rytmus. Legrace tu proto chvílemi působí křečovitě a průhledně. Řada replik se jeví být buď příliš rychlá (ve scéně v nemocnici po operaci), jinde naopak Tykwer nechává příliš dlouho doznívat omšelé fóry, které se nepovedly.
Skrytým klíčem k příběhu nového Tykwerova snímku je dost možná vedlejší postava Simoniny matky, ztělesněná kultovní, politicky se angažující herečkou německého filmu 70. let Angelou Winkler (např. Plechový bubínek). Dílo tak můžeme chápat i jako svéráznou poctu této generaci bojovných matek, jejichž děti si neví se zděděnými svobodami občas rady. Nicméně pod tím vším zůstává dost smutný a drsný příběh člověka přicházejícího o iluze. Člověka, který zkoumá svůj strach ze smrti, na niž dosud nepomyslel, a vyrovnává se s odcizením v partnerském soužití, jež se zdálo být navěky. A snaží se smát tam, kde se mluví o tragédii, před níž nelze uniknout.