Historický (ne)realismus ve filmu / Od Robina k Rublevovi a zase zpátky
Úsvit kinematografie neoddělitelně provázela víra v možnost využít nově vznikající médium pro neutrální vědecké zkoumání. Již samotný zrod chronofotografie poháněla touha poprvé zachytit jednotlivé fáze pohybu lidí a zvířat, jež jsou pouhým lidským okem nepozorovatelné. Prvním vysokorychlostním fotografům jako byl Muybridge či Marey přitom při jejich práci šlo v první řadě o vědecký experiment, nikoli o umělecký počin. Otázka, zda má kůň v klusu v určitý okamžik všechny nohy ve vzduchu, byla mnohem palčivější než možná estetická dimenze vzniklých sériových obrazů. Netrvalo však příliš dlouho a nadšení vědců vystřídala značná rezervovanost. Byli to pak především zástupci společenských věd, kteří jako první začali zpochybňovat filmový obraz jako zdroj schopný poskytnout čistý a objektivně vypovídající přepis reality. I tak výrazní propagátoři využití vědy ve filmu jako byla antropoložka Margaret Mead programově hlásali, že data získaná filmováním musí být po svém vyhodnocení redukována do písemné podoby. Obrazy zachycené natáčením tak měly být podrobeny analýze a převedeny do vědecky akceptovatelného, tedy psaného jazyka. Lpění na písemné referenci tak navzdory novým možnostem obrazového záznamu skutečnosti zůstalo nedílnou charakteristikou většiny společenskovědních akademiků. Psané slovo si udrželo monopol důvěryhodného zachycení zkoumaných problémů, jenž může jako jediné poskytnout vědci potřebný odstup.