Nejradši ze všeho mám porušování pravidel / Rozhovor s Peterem Greenawayem

Hostem 11. ročníku olomoucké Přehlídky animovaného filmu byl britský audiovizuální „multiinstrumentalista“ Peter Greenaway. Osmašedesátiletý rodák z Newportu v Olomouci promítl jednu z nejúspěšnějších položek své malířsky narativní kinematografie, snímek Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, a den poté vystoupil s tříhodinovou přednáškou Cinema's New Possibilities – Cinema Is Dead, Long Long Live Cinema. Během olomouckého pobytu patrně nejznámějšího zvěstovatele smrti filmu vznikl i následujíc rozhovor.

Působí trochu svérázně, když slavný filmový režisér (který navíc stále natáčí), nepřetržitě a už více než patnáct let mluví o tom, že film je mrtvý.

Však už tím taky spoustě lidí lezu na nervy. Ovšem pořád si za tím stojím. Koneckonců není to ani nijak zvlášť sofistikovaná diagnóza, prostě konstatuji fakta. Většina lidí dnes sleduje filmy v televizi nebo na displeji počítače, už před deseti lety navštěvovala kina pravidelně jen necelá 4 procenta populace. Nedávno jsem četl, že běžný Holanďan navštíví kino v průměru jednou za dva roky, což – popravdě řečeno – není moc. Ale i televize ztrácí sílu. Film a televize formovaly moji generaci, ale pro notebookovou generaci dnešních teenagerů jsou podstatné jiné věci – Twitter, Facebook, YouTube... Krom toho představa, kterou si lidé s filmem spojují – představa filmového pásu, který je exponován v kameře, laboratorně zpracován a pak v sestříhané podobě prohnán aparátem promítačky – už desítky let neodpovídá realitě. Filmy jsou digitalizovány, v digitalizované podobě stříhány a dnes už i promítány, jejich podoba je stále více závislá na postprodukčních zásazích, které jsou z mého pohledu mnohdy důležitější než samotná kamera. To, že stále můžete navštívit projekce audiovizuálních představení, neznamená, že můžete sledovat klasický film. Ale neznamená to ani, že bychom se k němu měli vracet.

Možná mě ta úvodní poznámka napadla i kvůli tomu, že mi vaše skepse ohledně kinematografie nejde úplně dohromady s tím, jak jste se k filmu dostal. Začínal jste jako malíř a natáčet jste začal až poté, co jste se prosadil ve výtvarném umění. Film vás tedy musel něčím fascinovat, nebo ne?

Něčím určitě ano, ale neřekl bych, že to byla láska na první pohled. Dostal jsem se k tomu oklikou, ostatně stejně jako k umění. Moje rodina nikdy nebyla spojena s uměním, ale s venkovskou krajinou. Můj pradědeček byl lesník, jeho syn geolog a můj otec se věnoval ornitologii... Příroda vlastně neustále vstupovala do našeho domu, který byl pořád přeplněný různými vzorky, a ve mně to v určitém věku vzbudilo potřebu ty procesy, které mí předkové ustavičně pozorovali, zachytit a zaznamenat. Nejlepší a nejjednodušší způsob jsem viděl v malování, takže jsem odjel do Londýna a zapsal se na výtvarnou školu. Na počátku šedesátých let ale nikoho ze studentů dvakrát nezajímalo nějaké patlání se s barvou – hlavní problém, který bylo potřeba vyřešit, spočíval v otázce, jak se rychle stát rockovou hvězdou nebo alespoň něčím, co by se tomu trochu blížilo. Proto jsme se všichni zajímali o film, o módu, o cokoli, kde se dalo uvažovat o nějakém průniku mezi uměním a zábavou. Začal jsem v té době chodit do filmových klubů a vlastně jsem poprvé o filmech začal trochu seriózněji uvažovat – uvědomil jsem si, že vedle možnosti vytvářet obrazy (o což mi šlo vždycky) je možné je zároveň propojit s hudbou, tedy s něčím, co mě rovněž vždycky fascinovalo a fascinuje dodnes. Osobně jsem se nicméně vždycky považoval za malíře minimálně v takové míře jako za filmaře. Dodnes se malováním zabývám, koneckonců i ten poslední velký projekt Nine Classic Paintings Revisited, který byl od prosince do ledna k vidění v newyorské Armory Lane na Park Avenue, vycházel z propojení klasických obrazů a filmu.

I záběry a scény ve vašich filmech jsou často komponovány jako malířská plátna. Ovlivňuje perspektiva výtvarníka váš přístup k filmu ještě v něčem jiném?

V řadě věcí, například v tom, jak jsem zvyklý umělecké artefakty vnímat. Mám rád muzea, rád chodím po těch chodbách a vybírám si jednotlivé obrazy. Je přitom jen na mně, jestli před obrazem strávím pět vteřin, pět minut nebo pět hodin. Na kině mi vadí, že tam tuhle kontrolu ztrácíte, časová dimenze toho zážitku je úplně jiná – podle mě násilná a nepřirozená. Proboha, není přece normální, aby člověk zalezl někam do tmy a tři hodiny tam nehnutě civěl do zdi! Jako médium mi mnohem víc vyhovuje DVD, na kterém můžete film při přehrávání zastavit a znovu spustit, přetočit sekvence, které vám připadají nudné, vrátit se k oblíbené scéně a pouštět ji znovu a znovu... DVD je médium, které je v podstatě interaktivní – sice velice jednoduchým způsobem, ale je. Každé promítání je díky němu relativizováno, každý z diváků si v zásadě může vytvořit vlastní film. Vším tím přepínáním, zastavováním a přetáčením vyjadřujete vlastní preference. DVD mi vrací svobodu, kterou mi kino bere, je to médium, které mi nad sledováním filmu dává kontrolu a svým způsobem i možnost ho přetvářet podle toho, co se mi líbí.

Nepatří ale ty věci, o kterých jste mluvil (ať už je to nepřirozené vnímání času nebo pasivní pozice diváka), k samotné povaze filmu, k tomu, co z něho dělá tak výjimečnou záležitost?

Film ale není výjimečná záležitost! Je pravda, že tak byl často prezentován – většina raných obhájců filmu z řad francouzských a belgických avantgardistů tvrdila, že film je zcela mimořádné médium, které dokáže naplnit i ty nejfantastičtější umělecké záměry. Podívejte se ale, co z toho vzešlo. Nějaká inovace? Kdepak, filmy, které vznikají, jsou všechny stejné a příšerně nudné. Slouží primárně k tomu, aby dospělým vyprávěly pohádky na dobrou noc – tedy to, co daleko lépe zvládá literatura. Člověk by čekal, že film bude především audiovizuální médium, ale drtivá většina natáčených snímku vychází z textu, nikoli z obrazu. Ty nejúspěšnější filmy z posledních let – takový Harry Potter nebo Pán prstenů – nejsou nic víc než zjednodušené ilustrované knížky. Navíc zhola zbytečné, vždyť ty zatracené bestsellery jsou k dostání v každém supermarketu. Podle mého by naopak mezi filmem a knihami měl být zcela zásadní rozdíl – ve chvíli, kdy se filmař stane otrokem textu, začne o své tvorbě a díle myslet jinak, začne jej jinak organizovat. U mě někdy na počátku devadesátých let zápal pro klasický film vyprchal; když se nad tím zamyslím, tak při přípravě snímku Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec to bylo pravděpodobně naposled, kdy mě vzrušovala možnost natočit celovečerní hraný film.

Je tohle důvod, proč posledních dvacet let neustále experimentujete s novými formáty – CD-ROMy, audiovizuálními instalacemi, s internetem?

Částečně ano. Zároveň je to ale dané tím, že pokud chcete oslovit diváky, musíte k tomu využít médium, na něž jsou zvyklí a které jim je dostupné. Film už není ani jedno ani druhé. Krom toho, že kino už dávno není hlavní platformou distribuce filmů, dokázala si kinematografie dost kuriózním způsobem zajistit vlastní nedostupnost. Kde dneska můžete shlédnout Kubrickovu Vesmírnou odysseu 2001? Samozřejmě, můžete si ji pustit doma z DVD – ale to je technologie na hony vzdálená způsobu projekce, s nímž počítal Kubrick při natáčení. Caravaggiova plátna jsou paradoxně mnohem dostupnější než možnost shlédnout Vesmírnou odysseu tak, jak její tvůrce zamýšlel, aby ji diváci viděli – tzn. promítanou na prohnuté plátno ze 70milimetrového pásu. U Caravaggia mi stačí zjistit, v jakých italských kostelech jeho obrazy visí, a vypravit se tam. Mnohem smysluplnější než natáčet celovečerní snímky mi tudíž přijde nabídka, kterou jsem nedávno dostal od Nokie, pro kterou mám natočit film určený pro obrazovky mobilních telefonů. Je jasné, že svůj slovník i syntax jsem musel přizpůsobit jak rozměrům displeje, tak zcela odlišnému způsobu pozornosti, kterou mu budou diváci věnovat na zastávce tramvaje, během snídaně nebo – co já vím – po dobu, kdy trůní na záchodě. Ale co na tom – jestliže je klasické kino pryč, proč recyklovat padesát nebo sedmdesát let staré postupy? Proč tlačit publikum do stejně nepohodlné a pasivní pozice, kterou jim diktuje architektura a logika kinosálu?

Když se to tak vezme, i vaše celovečerní filmy svým způsobem dekonstruovaly filmové vyprávění: rozehrávaly text proti obrazu a neustále zdůrazňovaly svou vlastní inscenovanost – ať už expresivně divadelním projevem herců nebo ustavičným upozorňováním na rámování a hranice záběru. Mnoho lidí další možnost, jak dekonstruovat tradiční film, spatřuje v dnešní televizi – televizi tak považují za progresivnější médium než film.

S tím bych docela souhlasil. Když se podíváte třeba jen na tři minuty vysílání CNN, uvidíte obrazovku rozdělenou na několik polí, simultánní záběry z celého světa, mluvící hlavy, které je při tom komentují, prolínající se mapy a diagramy a k tomu ještě čtyřřádkovou titulkovou lištu, na níž neustále běží další textové zprávy. Je toho příliš mnoho najednou, takže to není možné zpracovat všechno naráz – ale přitom jsem ještě nikoho neviděl, že by z té záplavy informací dostal mrtvici. Určitou selekcí to dokážeme zvládnout – je to opět vlastně skoro interaktivní způsob komunikace s obrazem, vyberete si z něho to, co potřebujete vy osobně. Ve filmu není nic, co by se tomu jen vzdáleně podobalo. Ne že by mě nějak uchvacovala americká propaganda, to vůbec ne, ale samotný jazyk, který v těch zpravodajských relacích můžete slyšet, odráží ducha doby. Je tak rychlý a zběsilý, že dialogy ve většině filmů proti tomu působí jako hodně pomalu recitované říkanky ze slabikáře. Nehledě na to, že způsob, jakým se ve filmech pracuje s herci, je totálně neadekvátní – pořád vychází z prapodivného předpokladu, že film je jakési divadlo, které se ovšem odehrává uvnitř čtyř uzavřených stěn. Filmový herec je někdo, koho učí hrát a zároveň předstírat, že se na něj nikdo nedívá. Což je dost velká hloupost sama o sobě; navíc v dnešní společnosti jsme svým okolím sledováni neustále.

Ve svých argumentech o smrti filmu zmiňujete aspekt interaktivity často a několikrát už zazněl i v tomto rozhovoru. Trochu mě překvapilo, že jsem nikde nenarazil na žádné vaše názory týkající se počítačových her. Co si o nich myslíte?

Nepochybně je to jedna z největších věcí, které se v současnosti v zábavním průmyslu odehrávají. Máte pravdu, že hry splňují některé z těch věcí, které bych v audiovizuálních dílech rád našel – vyžadují vaši aktivní participaci, nemůžete je jen pasivně sledovat, ale musíte se do nich aktivně zapojit. Ale já, po pravdě řečeno, nijak zvláštní fanda videoher nejsem. Jejich úspěch mě fascinuje, ale zároveň mě dost iritují. Neumožňují mi totiž to, co mám nejradši – porušování pravidel. Těžko můžete hrát šachy, když chcete táhnout pěšci nejenom vpřed, ale i dozadu a do stran. Na druhou stranu jsem si celkem jistý, že hry nabízejí nezměrné pole možností, a je škoda, že se je zatím tak málo tvůrců pokusilo prozkoumat. Já jsem se počítačovou hrou seriózně zabýval jen jednou. V roce 2002 jsem natočil Kufry Tulse Loopera, jakýsi pokus vytvořit audiovizuální dílo určené pro dnešní věk digitálně šířených informací. Nebyl to ani tak příběh jako spíš osobní multimediální encyklopedie světa, do které bylo možné vstoupit desítkami cest. Jednou z nich byla i počítačová hra, multiplayer, který běžel tři roky on-line. Vítěz mohl za odměnu navštívit všechna místa, která jsme během natáčení procestovali – holandský skladatel, který nakonec vyhrál, pak následujícího půl roku strávil se svou ženou na cestě kolem světa. Druhou cenou měla být noc s Isabelou Rossellini, ale pokud vím, tak tuhle cenu útěchy jsme nakonec neudělili.

Kufry Tulse Loopera byly distribuovány v kinech, před dvěma lety měla premiéru Rembrandtova Noční hlídka. Nakolik je tedy pro vás film uzavřená kapitola?

Nemůžu popřít, že film jako médium mě sám o sobě přitahuje pořád. Když to trochu přeženu, týden co týden se objevují nové technologie, které rozšiřují jazyk kinematografie – a nemám na mysli jen humbuk kolem 3D. Stereoskopické filmy nejspíš budou další slepou uličkou, ale současný zájem o ně je výrazem touhy, která je uložena v každém z nás, touhy po audiovizuálním spektáklu. Je to univerzální touha, najdete ji ve starém Řecku i Římě, jejím odrazem je podoba středověkých církevních obřadů. Od pozdního středověku a baroka tuhle touhu uspokojovalo umění, především některé jeho druhy – extrémně úspěšná v tom byla opera. Éra operních představení trvala skoro 400 let až do první světové války, kdy opera zčistajasna předala žezlo filmu. Film tu teď máme nějakých 115 let, což je vlastně vzhledem k rychlosti vývoje nových technologií mimořádně dlouhá doba; čekám proto, že se i naše touha po spektáklu znovu posune – a stejně jako je film v jistém ohledu expresivnější než opera, bude i to, co přijde po něm, krokem dopředu. V budoucnu budeme určitě svědky něčeho mnohem působivějšího, než je to, co lze dnes v rámci filmové produkce spatřit.

Jakou to bude mít podobu?

Nevím, jakou to bude mít podobu. Ale poměrně dost nadějí vkládám do VJingu – věnuji se mu poměrně intenzivně poslední tři roky a myslím, že tenhle typ tvorby mě v současnosti láká nejvíc. Jako filmař sice můžete oslovit obrovskou spoustu lidí, ale v podstatě s nimi nepřijdete do styku. Při VJingu je naopak publikum součástí díla (nebo, chcete-li, zážitku), který vytvářím přímo na místě. Zároveň je to jedinečný způsob, jak dostat diváky do přímého kontaktu s technologií. Jak před nimi úplně obnažit způsob, jakým vzniká obraz, který vidí před sebou na plátně.

Jsme zpátky u dekonstrukce filmu...

A zpátky u mé touhy stát se rockovou hvězdou!