Boxerova (k)řeč / Fighter

Film, do kterého se nikomu moc nechtělo. I tak by se dalo nahlížet na genezi snímku Fighter, který největší filmová studia nejprve odmítla financovat a jehož natočení se postupně zřekli takové veličiny současné americké kinematografie jako Darren Aronofsky (nakonec v roli koproducenta) nebo Martin Scorsese.

Boxerský film nepochybně patří mezi (sub)žánry, jež jsou pevně sešněrovány konvencemi a zahlceny hromadou klišé, ovšem biografický příběh podceňovaného boxera Mickyho Warda a jeho cesty za titulem v kategorii velterové váhy je spíš než klasickou sportovní historkou vcelku poutavým mixem rodinného a boxerského dramatu s prvky love story.

Snímek, jímž se po šesti letech vrací na scénu režisér David O. Russell (Tři králové, Flirtování s katastrofou), je zasazen do autentického prostředí města Lowell v Massachussets v období Clintonovy vlády – tedy do oblasti, z níž kromě Jacka Kerouaca vzešla i americká průmyslová revoluce. Fighter ale nepatří do stejné skupiny jako významné boxerské ságy filmové historie, nejde tu primárně ani o třídní boj ani o obžalobu (kapitalistického) systému. Svým tematickým zacílením se Fighter vymyká jak kategorii „Rocky pro 21. století“ (navzdory tomu, že s ním zejména v závěru sdílí společné motivy), tak i Rockyho antitezi Zuřící býk. Russellův autenticky pojatý opus nicméně boxerský žánr nepodvrací; spíš jej nahlíží z nečekaných úhlů a prostřednictvím důrazu na rodinný kontext i bezstarostně kinetický režijní styl jej obohacuje o další odstíny. Asi nejpřesněji bychom Fightera mohli označit jako důvtipně komplikovaný (byť co do struktury ne zcela zvládnutý) „family entertainment“.

To podstatné se tu spíš než v ringu odehrává na úrovni problematických rodinných vazeb: klíčový je zde ambivalentní bratrský vztah Mickyho a jeho matkou protežovaného bratra Dickyho (bývalé boxerské hvězdy a trenéra, jehož novým životním koníčkem se stalo kouření cracku), a rovněž milostný poměr Mickyho a kurážné servírky Charlene, díky níž hrdina najde odvahu postavit se domácímu matriarchátu a sedmičlennému fanklubu svých sester. Stejně jako bojem boxerského outsidera o uznání a samostatnost je Russellův snímek i bitvou na psychologickém a intimním poli: válkou mezi dvěma silnými ženskými figurami (sebevědomá přítelkyně vs. matka semetrika) o „vládu“ nad Mickyho životním i sportovním osudem.

Vedle (v rámci žánru) nečekaně širokého tematického záběru pozvedává Fightera na úroveň diváckého zážitku také suverénní zacházení s různými druhy snímání pod vedením holandského kameramana Van Hoytema (kromě titulkové jízdy městem za zvuků kapely The Heavy utkví mj. dokumentární kamera zachycující natáčení filmu ve filmu, zrnité obrazy evokující televizní přenos v sekvencích z ringu i účelné archivní záběry). Další devizou jsou pak sporadický, leč perfektně načasovaný humor a několik rozporuplných, a přece výjimečných hereckých výkonů.

Mark Wahlberg svou zklidněnou kreací dobře ilustruje Mickyho pasivní roli v rodinném klanu; jeho poker face se navíc ideálně hodí k ironicky vtipným scénám, v nichž je Micky odsouzen do role losera – jako třeba v případě jeho nerovného souboje s o deset kilo těžším soupeřem, který se právě vrátil z vězení („Tendle tejpek teda na gauči neležel. A jestli jo, tak ten gauč chci.“). I tak ale Wahlbergův lehce gumový pobyt ve filmu občas asociuje jeho někdejší hudební image do půl těla vysvlečeného „zlobivého“ rappera Marky Marka. Vedle typologicky přesného obsazení menších rolí (viz seržant O'Keefe, jenž tu hraje sám sebe) a Melissy Leo, která znamenitě vybalancovala zrádnou roli matky-generála, však největším hereckým magnetem snímku zůstává frenetický výkon Christiana Balea v roli Dickyho. Jeho zombie fyziognomie a ochablost vůle skvěle kontrastují s neutuchajícím manickým pohybem, zběsilou mimikou a pohotovou slovní ekvilibristikou. Muž, který zjančil... Nicméně stejně jako u Wahlberga, i tady je prostor pro drobné pochybnosti: toho „programově oscarového“ hraní na efekt je tu chvílemi z Baleovy strany přeci jen trochu příliš.

Samostatnou kapitolou jsou pak v tomto kontextu první a poslední scéna filmu, jež vznikly improvizací pouze za účasti Balea, Wahlberga a režiséra Russella: oba statické interiérové záběry (a ten závěrečný především) mají tak silný tah na emoce, že lze bez problémů věřit historce z natáčení, podle níž se milovník šílených dietních režimů a Stanislavského metody Christian Bale při natáčení skutečně dojal a musel ze scény odejít.

Nepřehlédnutelným problémem jinak pozoruhodného snímku ovšem zůstává fakt, že zatímco první polovině svým rozvichřeným charismatem do značné míry dominuje právě Baleův Dicky, v druhé půlce (pro)padlý král takřka vymizí a film jen s obtížemi předstírá, že klíčovým tématem byla od začátku Mickyho sportovní dráha. Ačkoli finální gradace vyprávění diváka adekvátně zainteresuje, trajektorie příběhu už je od jistého bodu zcela předvídatelná, navíc zakončená v nejoptimističtějším okamžiku Mickyho pravdivé boxerské story (po ní následovala ještě slavná trojice soubojů s Arturo Gattim, která by pro Davida O. Russella skýtala minimálně stejně výživnou materii).

Tím, co z Fightera nakonec přetrvá, je jeho důsledný akcent na roli dysfunkční rodiny a obecně sociální rozměr Mickyho boxerské kariéry. Russell jako by chtěl svým snímkem popřít to, co kdysi napsal slavný americký novinář a redaktor časopisu New Yorker A. J. Liebling: „Boxer, stejně jako spisovatel, musí zůstat sám.“