This is real life (not television) / Konstrukce reality v reality TV

„Realita je v očích pozorovatele.“
Hvězdná brána (Star Gate SG-1, 1997–2007)

V posledních dvaceti letech se v televizním vysílání začala výrazně uplatňovat tzv. reality TV, pod kterou patří celá řada různorodých a na první pohled nesourodých žánrů a televizních forem, od reality show (Big Brother), přes dokusoap (John & Kate plus 8) až po pořady z oblasti investigativního žurnalismu (např. Na vlastní oči). Jako součást tzv. faktuální televize reality TV využívá i jiné žánry a formáty, zejména soutěže a hry (Trosečník, Joe milionář, Výměna manželek) nebo lifestylové magazíny (Queer Eye for Straight Guy, Bydlení je hra). Prolínání žánrů a formátů neprobíhá pouze v rámci faktuální TV, ale k mísení dochází i mezi reality TV a fikčními druhy a žánry. Velice oblíbená je kombinace reality show a soap opery (Big Brother, VyVolení, The Real Housewives of Orange County).

Hranice mezi tzv. faktuální a fikční TV je v některých případech značně nejasná, někde mizí úplně. Reality TV využívá prvků fikční TV, fikční TV naopak využívá znaků faktuální TV. Pokud budeme nahlížet na tyto dvě kategorie detailně, zjistíme, že se jedná o uměle vytvořené škatulky, které pouze udržují zdání pořádku a snadného rozlišování mezi tím, co je v TV reálné, a tím, co je smyšlené (konstruované). Konstruované je totiž všechno, od televizního zpravodajství přes dokumentární pořady a reality show až po soap opery a komediální seriály.

Způsob konstrukce reality v televizních pořadech a vnímání této konstrukce samotnými publiky je také jedním z důvodů, proč se reality TV ocitá pod drobnohledem televizních kritiků/kritiček a teoretiků/teoretiček (viz Lumby a Roscoe). Ti upozorňují zejména na etické a morální dopady na diváky a divačky, kteří televizní obsahy faktuální televize vnímají více či méně jako nezpochybnitelný fakt, jako realitu samu. Západní společnost přelomu 20. a 21. století nazírá svět kolem sebe skrze média, z nichž televize patří k hlavním zdrojům těchto informací.^/1 Není tedy divu, že se odborníci zabývající se TV zaměřují zejména na to, jak TV konstruuje realitu a jaký dopad by tyto realistické interpretace reality mohly zpětně na diváky a divačky mít.

S ohledem na teoretická východiska sociálního konstruktivismu^/2 jako jednoho ze současných dominantních směrů mediálních, potažmo televizních studií bude následující text vycházet z pojmu sociální realita, která podle sociálních konstruktivistů a konstruktivistek neexistuje a priori jako nezpochybnitelný fakt, ale je jedinci konkrétní společnosti vytvářena a opětovně utvrzována v rámci sociální interakce a komunikace. Sociální realita je tedy konstruována a prostřednictvím různých médií (re)interpretována.^/3 To, co považujeme za reálné, tudíž ještě nemusí být (a priori existující a jediná možná) realita.^/4

Jako příklady této teorie v televizní praxi slouží následující poznámky věnované vedle samotné reality TV i těm jejím prvkům, jež se objevují ve fikčních seriálech a sériích – ať už jsou v nich využívány jako estetický prvek k dokreslení realističnosti fikčního narativu (Virtuality, Modern Family) nebo jako prvek parodizující a ironizující konkrétní reality TV pořady (Reno 911!, Drawn Together).

Fenomén reality TV

Definovat si formát reality TV není jednoduché. Obvykle si představíme, že se jedná o takové pořady, které mají úzkou vazbu na každodenní, neopakovatelnou, originální, „objektivní“ a neinscenovanou realitu, které jsme součástí. Mediální produkty jsou ovšem vždy a za jakýchkoli okolností více či méně inscenované, a tudíž už z této jediné charakteristiky vyplývá, že nezobrazují realitu, ale její konkrétní interpretaci, která sice může v některých případech vypadat realisticky, ale to ještě nutně neznamená, že je samotnou realitou. Jak se tedy pozná reality TV?

Požadavek reality, nebo lépe řečeno realističnosti, je zejména u tzv. faktuální televize^/5 jednou z nejvíce žádaných kvalit napříč žánry a TV formáty. V TV zpravodajství se např. nejvíce cení ty příspěvky, které jsou označeny jako „live“, tzn. jsou vysílány živě. Jen u malého množství těchto příspěvků se však odehrává nějaká akce, obvykle reportér nebo reportérka pouze komentují událost, která už dávno proběhla a TV kamery ji nestačily zachytit. Nálepka „live“ je sporná i z čistě technologického úhlu pohledu. Nikdy se nejedná o skutečné živé vysílání, obraz a zvuk je vždy přenášen s určitou mírou zpoždění. Samo označení „na živo“ ale představuje jak pro tvůrce faktuálních pořadů, tak pro jejich diváky známku toho, že se jedná o něco „objektivně reálného“ a tudíž „kvalitnějšího“ než tzv. fikční pořady nebo pořady vznikající jako reakce na „reálně“ probíhající akci.

Začátkem 90. let 20. století se v televizi začal více projevovat fenomén tzv. reality TV, jejímž cílem bylo pro publika zachytit a zprostředkovat „objektivní realitu“ tak, jak se stala. Televizní teoretičky Jane Roscoe^/6 a Catherine Lumby^/7 např. zmiňují americkou reality TV Cops, kde tým kameramanů a zvukařů sledoval v práci vybrané členy policejního sboru a zprostředkovával nejen americkým publikům „reálný“ pohled do života jak mužů a žen zákona, tak i „zločinců“, které chytali. Tato show se stala natolik populární a slavnou, že z ní vychází celá řada nejen faktuálních, ale také fikčních pořadů.^/8

Realita jako protipól fikce?

Nejrůznější reality TV projekty jsou vyhledávány jak pro potenciál vysoké sledovanosti (která je nejdůležitějším faktorem pro sponzory), tak pro relativně nízké náklady (nebo alespoň nižší než u fikčních pořadů). Spolu se zpravodajstvím a sportovními pořady tvoří reality TV projekty jedny z vůbec nejsledovanějších TV produktů nejen v západní společnosti.^/9 Jejich vznik a produkce je zároveň ostře sledovanou událostí nejen u „běžných“ diváků, ale také u teoretiků mnoha vědních oborů. Jedni sledují vztah k „realitě“, druzí se zaměřují na voyeurský potenciál a svého druhu psychologický a sociologický experiment, mnoho dalších se zastaví u etických aspektů reality TV. To, co patrně nejvíce přitahuje publika celého světa (a co současně cíleně nabízejí sami TV tvůrci) k reality TV, je možnost ovlivnit „skutečný život“, podílet se na rozhodnutích skutečných lidí a mít pod kontrolou jejich život tak, jak ten svůj mít nikdy nebudou. Většina reality TV, a zejména pak formát reality show, totiž pracuje s účastí diváků a divaček na průběhu pořadu. Míra interaktivity publik, která se podílí větší či menší měrou na konstrukci pořadu, je často vysoká – diváci a divačky sami ovlivňují délku účinkování postav pořadu apod. Show jako Big Brother, VyVolení, Dancing with the Stars, American Idol, Talentmánie, Runaway Project (reality soutěž pro módní návrháře) nebo Top Chef (reality show o kuchařích) na interakci s publiky staví.

Jak Lumby, tak Roscoe se shodují na tom, že každodenní realita je pro TV obrazovky většinou nudná, a proto je nutné vytvořit dramatický potenciál (obvykle konflikt), aby diváky zaujala. Přestože existuje mnoho různých druhů a typů reality TV pořadů, všechny jsou nějakým způsobem ovlivněny, aby byly někým sledované. Ať už je to přímým zásahem do vysílání nebo výběrem atraktivního prostředí, mediované události či konkrétních postav. I takové reality TV, kde se zdánlivě nic neděje a kamera „pouze“ staticky snímá nějaký prostor, jsou pečlivě připraveny tak, aby zaznamenávaly „koukatelnou“ akci. Realita je tak už na této úrovni připravována pro televizní médium (viz pořady jako Mládě milénia, Odhalení, Sokoli v srdci velkoměsta).

Většina pořadů ale staví na zmiňovaném konfliktu, který ovšem nemůže být příliš rozsáhlý, aby neodradil potenciální publika. Účinkující jsou cíleně vybíráni tak, aby představovali určité typy, které vytvoří nesourodé uskupení. Současně jsou selektováni s důrazem na různorodost nejen charakterovou, ale také rasovou, genderovou, v posledních patnácti letech i s ohledem na „pestrost“ sexuálních minorit^/10 nebo národností.^/11 Každý soutěžící nebo účinkující představuje svébytnou a na první pohled rozpoznatelnou identitu, která divákům umožňuje snadnější orientaci v postavách. Účinkujícími jsou až na výjimky^/12 neherci, tedy „obyčejní“ lidé, kteří se ale během vysílání podvědomě stylizují do určité role. Performují jak pro diváky, tak mezi sebou navzájem.^/13 I tento znak paradoxně přibližuje reality TV více k fikčním žánrům, namísto „objektivní realitě“.

Jane Roscoe ale upozorňuje, že dnešní publika nejsou tak naivní a neznalá, díky znalosti funkce střihu a kamery v TV vysílání (nebo i díky stále větší možnosti zapojit se coby „amatéři“ do profesionálního TV vysílání například tím, že poskytnou vlastní soukromé záběry pro potřeby zpravodajství) odhalují zákulisí postupů reality TV. Diváci a divačky jsou senzitivní vůči konstrukci reality a uvědomují si, že na jejich obrazovkách probíhá inscenovaná fikce. Současně si to podle Roscoe uvědomují i (potenciální) účinkující těchto show a ve snaze získat to, co tzv. telebrity (celebrity vytvořené televizí), tedy slávu, peníze či pozornost, dobrovolně souhlasí s ustavenými pravidly. Možnosti voyeurství jsou tak uvědomělé jak na straně publik, tak na straně účinkujících a tvůrců pořadu.^/14

Lumby zmiňuje několik dalších charakteristik typických pro reality TV. Kromě neherců využívají tyto pořady propletené narativy typické i pro jiné žánry (zejména soap operu a drama v užším slova smyslu), střih je využíván pro zdůraznění nějaké dramatické akce nebo emočního stavu, pro podpoření dojmu reality se využívá pohyblivá kamera a steadycam, někdy se využívají i záběry, které pořídili samotní účinkující. Kamery jsou obvykle pro účinkující i diváky vidět, ale jsou umístěny tak, že v průběhu show na ně postavy často zapomínají a jejich přítomnost už nevnímají. U show jako je Big Brother nebo American Idol se kromě předem připraveného a sestříhaného záznamu využívá i živých přenosů. Takové postupy umožňují zvýšení divácké participace a interakce, stejně jako podporují dojem autenticity a realističnosti. Děj pro diváka komentuje a shrnuje dokumentárním stylem voice over, přičemž dramatické napětí vytváří tvůrci i tak, že diváci a divačky vědí obvykle víc informací než samotní soutěžící.^/15

Koncept reality TV ve fikčních seriálech a sériích

Reality TV jako součást tzv. faktuálních televizních pořadů v současné době patří mezi zřetelně rozpoznatelné a divácky nejvděčnější formy televizního vysílání. Jejich popularita, snaha odlišit se od fikčních televizních forem a na první pohled snadno identifikovatelné prvky paradoxně umožňují využívat formátu reality TV, zejména pak reality show, ve fikčních produktech nejen seriálového typu. Reality show a ostatní reality TV formáty se v postmoderním TV vysílání nejednou staly předmětem parodie, kritiky nebo ironické sebereflexe televizního a filmového média. Na úrovni vedlejších narativních linií se tematika střetu televizního světa a každodenní „reality“ objevuje pravidelně v nejrůznějších seriálech a sériích od Simpsonových přes Lovce duchů až po krimi série v produkci Jerryho Bruckheimera. Konstrukce reality a její svébytné interpretace se v seriálech a sériích objevují také jako jedny z hlavních témat. Jako příklady mohou posloužit americké seriály Modern Family, Reno 911!, animovaný Drawn Together nebo nakonec nerealizovaný seriálový projekt Ronalda D. Moora Virtuality. Na britských ostrovech vznikla v produkci Channel 4 parodie Cast Offs.

Modern Family je americký sitkom plošné televize ABC využívající formátu mockudramatu. Rozvětvená dvougenerační rodina Pritchettových prožívá týden co týden klasické sitkomové patálie. Fikční příběh vystavěný na komických situacích vznikajících při výchově dětí a plnění manželských povinností je zarámovaný nikdy blíže nespecifikovaným fiktivním reality TV pořadem, kterého se účastní celá rodina. Pohyblivá ruční kamera i steadycam jsou hlavním hrdinům vždy v patách, performance jich samotných je konfrontována s jakoby náhodně získaným filmovým materiálem podporujícím samotný performativní akt a konstrukci přikrášlených identit, zcizovací efekty v podobě promluv s kamerou nebo s lidmi za kamerou podporují dojem právě probíhajícího natáčení. Rozpor mezi náhodně zachycenou „skutečností“ a snahou postav vylíčit se v co nejlepším světle je hlavním zdrojem humoru série. Nejvyužívanější jsou scény, kdy se jedna z postav vychvaluje moderátorovi nikdy nejmenované a neidentifikované show do kamery a vzápětí jsou publiku ukázány záběry, které výpověď „schopného a zručného“ manžela (či „trpělivé a tolerantní“ manželky) zcela popírají.

Reno 911! je jednou z parodických sérií fikčních pořadů. Na mušku si velice neotřele bere policejní reality TV pořady v čele s legendárními Cops. Parta neschopných policistů vedená poručíkem Jimem Danglem chrání a pomáhá občanům kalifornského Rena. Stejně jako Modern Family a faktuální TV využívá i Reno 911! vizuálních charakteristik navozujících dojem „pravé reality“. Pohyblivá kamera, steadycam, neupravovaná zvuková stopa, promluva k potenciálním divákům tu ovšem překvapivě podporují parodickou formu. Nadsázka a absurdní situace, ve kterých se sami zkarikovaní hrdinové ocitají, zřetelně odhalují úskalí skryté manipulace s tzv. skutečným životem, který je v reality TV divákům servírován jako tzv. objektivní realita. Středem ironizace a parodie se tak stává zejména politická korektnost využívaná v Cops a idealizované charaktery vyšetřujících a zasahujících strážců pořádku, kteří v Cops nikdy nechybují, zatímco v Reno 911! nikdy nejednají jako správní nebojácní a bystří seriáloví poldové.

Animovaná série Drawn Together vznikla jako parodie na reality show typu Big Brother (stejně jako Cast Offs). Do kreslené vily nastěhuje televizní štáb postupně osm účinkujících, mezi kterými se má postupem času vytřídit výherce. Účinkující ovšem nejsou všedními kreslenými postavičkami, ale postavami z již existujících seriálů a sérií. Každá postava představuje typ účinkujícího z reality show, čímž je více než zřetelně naznačena jistá schematičnost a snaha vybírat podobné typy soutěžících (náhoda typická pro „realitu“ se tím eliminuje na minimum), každá postava ale současně představuje určitou sumu charakteristik vycházejících nejen z jejího vzhledu, chování a jednání, ale také z pořadu, ze kterého byla tvůrci Drawn Together převzata, a jeho dobového kontextu. Drawn Together nepřebírají vizuální styl reality show, ale důraz kladou na schematické postavy, prostředí, kde se show odehrává, a segmentaci pořadu na záznamy z vily, úkoly pro soutěžící a tzv. chvilky ve zpovědnici. Vzhledem k tomu, že jde o animovanou sérii, nepoužívají tvůrci Drawn Together roztřesený obraz ruční kamery, ani záběry ze steadycamu, ale scénky ze života ve vile inscenují v typických prostorách reality show. Klíčové momenty série se například odehrávají v bazénu a vířivce, na zahradě nebo v kuchyni a obývacím pokoji uvnitř domu.

Cast Offs představují také parodii reality show, jejich klíčovým prvkem je ale reprezentace jedné z minoritních skupin, která se obvykle na TV obrazovkách jak ve fikčních, tak ve faktuálních pořadech nevyskytuje, neboť podléhá přísným pravidlům politické korektnosti.^/16 Onou skupinou jsou tělesně postižení lidé. Herci představují postavy účinkujících s různými druhy fyzického postižení, což už samo o sobě opět zasazuje jednotlivé postavy do určitých typů charakterů využívaných v reality show. Postavy jsou hrané tak, aby zmíněným typům odpovídaly, tudíž se jedná o re-konstrukci a potvrzování identit vybíraných do podobných reality show. Na druhou stranu ale snaha performovat tyto identity stejně jako jiné postavy (rozuměj účinkující bez postižení) tohoto formátu způsobuje svého druhu precedens v reality show. Postižení lidé už nejsou výhradně pasivní, hodní, rozumní a ohleduplní, ale chovají se stejně jako jiní aktéři těchto pořadů. Politická korektnost v Cast Offs je ta tam, ba co víc, snaha upozornit na to, že realita se neodehrává jen ve světě zdravých, je nepřehlédnutelná.^/17

Jednou z nejpropracovanějších fikčních reality show je Edge of Never amerického thrilleru/pilotního dílu sci-fi seriálu Virtuality. Přestože to seriál nedotáhl dále než k prvnímu dílu, už na prostoru pouhých devadesáti minut byla poměrně srozumitelně a přehledně načrtnuta podstata reality show observačního typu. Svět se řítí do záhuby a poslední nadějí je parta pečlivě vybraných odborníků z celé planety, která se vydává do kosmu najít obyvatelný svět. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy, a tak přichází na řadu riskantní rozhodnutí. Vzhledem k nedostatku financí na dokončení projektu záchrany Země je přizvána televizní společnost, která akci dofinancuje pod podmínkou zakoupení práv na vysílání reality show Edge of Never přímo z Phaetonu, kosmického plavidla. Pořad se stává nejsledovanější show na Zemi s několikamiliardovou sledovaností. Jakkoli přitažená za vlasy se může zápletka zdát, zcela odpovídá požadavkům pravděpodobnosti v rámci diegetického světa Virtuality. Reality show není pouze jedním z řady dramatických prvků pořadu, ale stává se základním kamenem celé sci-fi. Určuje tempo a skladbu narativu, charakterizuje postavy, vytváří napětí, ovlivňuje vizuální podobu (od kamery po střih) této sci-fi. Virtuality staví na konfliktu mezi charakterem reality show a konvencí letů do vesmíru. Vědci jsou do programu vybráni na základě castingu. Poslední slovo nemají odborníci z vesmírného programu, ale televizní producenti. Interiér vesmírné lodi je navržen tak, aby byl pro posádku co možná nejnepohodlnější, a mohlo tak docházet k častým konfliktům. Členové posádky jsou nuceni natáčet interview a medailonky pro diváky ze Země, show má i své moderátory z řad posádky a konečně, netypicky, ale zcela funkčně má pořad i svého výkonného producenta na palubě Phaetonu. Člověk, který „nutí“ posádku plnit smlouvy s televizní společností a „hrát“ své předem určené role, je zároveň palubním psychologem. Kontakt s publiky jak fiktivními, tak těmi potenciálně reálnými je navozován ve vesmírné verzi zpovědnice, kde se posádka „svěřuje“ divákům se svými zážitky a pocity. Právě na záznamech ze zpovědnice Phaetonu je zřetelná eskalace napětí v seriálu. Základem Edge of Never a příčinou zvyšování sledovanosti není nuda a rutina několikaletého letu za záchranou lidstva, ale konflikt a náhody, které by byly u běžných letů do vesmíru eliminovány na nezbytné minimum. Virtuality tak představuje jeden z několika málo fikčních seriálů a sérií, které i díky využívání postmoderních prvků nastavují zrcadlo formátu reality TV.

Mezi přiznanou televizní fikcí a fiktivní realitou existuje pouze uměle vytvořená hranice, která se dá velice snadno překlenout. Jedním z nejvýraznějších důkazů může být i americký reality TV pořad Ghost Hunters, který sleduje epizodní příhody dvojice mužů, jež ve volném čase loví duchy a pomáhají bezradným americkým spoluobčanům s paranormálními jevy. Jak ale může být tento televizní pořad řazen mezi reality TV, když oficiální diskurz tzv. exaktních věd do velké míry definujících v západní kultuře „objektivní realitu“ existenci duchů a paranormálních jevů vylučuje? Odpověď není nijak složitá. Příslušnost k reality TV není záležitostí blízkosti televizních obrazů a „skutečného“ života – je dána mírou, s níž se tyto obrazy drží stylistických konvencí faktuálních televizních pořadů, a ochotou diváků a divaček je jako faktuální vnímat. To, co je „reálné“, závisí totiž převážně na jejich rozhodnutí.

• Poznámky:
• 1. Argumenty typu „na televizi se nedívám“, „doma televizi nemáme“ už nejsou relevantní, protože členové západní společnosti žijí v plně medializované kultuře, která se bez TV zpráv neobejde. Ačkoli jedinec sám s TV médiem nekomunikuje, jeho okolí zcela jistě ano. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Nejednou se stalo, že (nejen) čeští političtí činitelé získali informace klíčové pro jejich budoucí jednání ve vládě právě z televizního zpravodajství nebo z novin.
• 2. Pro teorii sociálního konstruktivismu je stěžení dílo Sociální konstrukce reality (1966) autorů Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna.
• 3. Médium je na tomto místě chápáno jako přijímač, nosič nebo zdroj nějaké informace. Tudíž se může jednat stejně tak o oko jako o knihu nebo televizi ad.
• 4. Sociální konstruktivisté zavrhují existenci objektivní reality (nejen) v TV. Ba co více, zpochybňují existenci objektivity vůbec. Vycházejí z přesvědčení, že jakmile se jedinec setká s a priori realitou, začne si ji okamžitě interpretovat. Interpretace je ovšem akt subjektivní, ovlivněný společenským, historickým a kulturním kontextem, ve kterém se jedinec v daný okamžik interpretace nachází, stejně jako aktuálním psychickým stavem, předchozí zkušeností, vědomostmi interpretujících ad.
• 5. U pořadů faktuální televize (někdy označované zavádějícím pojmem nenarativní TV) se předpokládá přímý vztah k tzv. objektivní realitě, tzn. předpokládá se, že faktuální pořady odrážení „realitu“, „pravdu“, „skutečnost“. Jako každý televizní produkt jsou ale i pořady faktuální TV konstruované, a tudíž fikční. Dojem „objektivní reality“ je konstruován na základě realističnosti a pravděpodobnosti. Televizní realita je vytvářena tak, aby jako reálná vypadala. Už samotné postavení kamery, použití určitého typu střihu nebo výběru lokace ale tzv. realitu ovlivňuje, resp. interpretuje.
• 6. ROSCOE, Jane. Big Brother Australia. Performing the „Real“ Twenty Four Seven. In: International Journal of Cultural Studies. December 2001, Vol. 4, No. 4, p. 473–488.
• 7. LUMBY, Catherine. Real Appeal: The Ethics of Reality TV. In: Remote Control: New Media, New Ethics, ed. Lumby, C, and Probyn, E., Cambridge University Press, 2003, Melbourne, p. 11–24.
• 8. Jako příklady fikční televize mohou sloužit parodie Reno 911! a policejní drama Southland. Z pořadů řazených do faktuální TV vychází z konceptu Cops např. kanadská show To Serve and Protect, americký projekt LAPD: Life on the Beat, novozélandská reality TV Police 10/7 a australská Missing Persons Unit, nebo irácká The Cops Show. Více viz associatepublisher.com/....
• 9. Např. ve Velké Británii je v současné době nejsledovanějším pořadem The X Factor se sledovaností okolo 13,5 milionu diváků, následovaný denní soap operou EastEnder, na kterou se dívá zhruba o 3,5 milionu diváků méně. Viz barb.co.uk/report/....
• 10. V posledním desetiletí začínají vznikat i reality show určená dominantně sexuálním minoritám. Jedněmi z nejznámějších jsou např. RuPaul’s Drag Race, The Real L Word, inspirovaný fikčním lesbickým seriálem, nebo Boy Meets Boy.
• 11. Cenným artiklem je originalita a témata, která se na TV obrazovkách objevují zřídka. K takovýmto show patří i američtí Little People, observační reality TV, která sleduje již několik sérií příhody dvou rodičů malého vzrůstu a jejich dětí. Viz tlc.discovery.com/fansites/....
• 12. Takovými výjimkami mohou být jak celebrity v cameo roli, tak samotné reality show o slavných lidech, např. Osbournovi. Tyto celebrity ale vystupují sami za sebe, nikoli v nějaké fiktivní roli.
• 13. Některé reality show jsou založené na zdařilé performanci identity, tj. soutěžící se vžijí do role, která je pro ně výhodná, a má tudíž potenciál vyhrát danou soutěž. Catherine Lumby uvádí např. show Trosečník, kde v prvních dvou sezonách nečekaně vyhráli podceňovaní soutěžící, kteří si ale dokázali získat sympatie publika.
• 14. ROSCOE, Jane, c. d.
• 15. LUMBY, Catherine. c. d.
• 16.Viz KRUML, Milan. Poslední televizní tabu? Jak pro koho. [online] E15.cz, 30. 11. 2009 [citováno 23. 10. 2010]. Dostupné na www.e15.cz/byznys....
• 17. Tamtéž.